Neděle 28. 1. 2024 – 4. neděle v mezidobí

Dt 18,15-20

Mojžíš řekl lidu: „Hospodin, tvůj Bůh, ti vzbudí proroka, jako jsem já, z tvého středu, z tvých bratrů, toho budete poslouchat. To jsi právě žádal od Hospodina, svého Boha, na Chorebu v den shromáždění, když jsi říkal: ‚Nemohu už slyšet hlas Hospodina, svého Boha, nemohu se už dívat na tento veliký oheň, abych nezemřel.‘ Hospodin mi tehdy řekl: ‚Správně mluví.

Vzbudím jim proroka, jako jsi ty, ze středu jejich bratrů a vložím svoje slova v jeho ústa a sdělí jim vše, co mu poručím. Kdo by však neposlechl mých slov, která bude mluvit v mém jménu, toho poženu k zodpovědnosti. Prorok, který by se opovážil mým jménem říkat, co jsem mu neporučil, nebo který by mluvil ve jménu jiných bohů, takový prorok musí zemřít!‘“

Mojžíš je podle Deuteronomia výsostným příkladem proroka. Prorok totiž skutečně není věštec, někdo, kdo předpovídá budoucnost, nýbrž ten kdo zvěstuje na místě Božím Boží vůli, skrze něhož mluví Bůh, a dbá na její plnění. Prorok pro to může používat nejrůznějších obrazů, ale ty nejsou hlavním sdělením, pouze prostředkem, jak dát lidem pochopit, co Bůh chce. Jak se říká v textu, prorok sděluje to, co mu Hospodin poručí. To se může týkat minulosti, přítomnosti i budoucnosti, ale zásadně jde o sdělení pro přítomnost adresátů, jak se mají chovat. To je třeba mít na paměti i ve vztahu k nejrůznějším proroctvím, která se vynořují. Pokud neobsahují apel na změnu chování, na hledání cesty k Hospodinu, tak nejsou pravá, nejsou od Boha.

Mojžíš poukazuje na základní zkušenost lidu s Hospodinem na Sinaji, na chvíli uzavření Smlouvy. Hospodin zaslibuje, že Mojžíš není jediný, kdo má a bude mít k němu přístup; vyvolený lid nebude bez toho, kdo by mu tlumočil Boží vůli.

1 Kor 7,32-35

Bratři! Rád bych, abyste byli bez starostí. Kdo nemá manželku, stará se o věci Páně, jak by se líbil Pánu. Ale kdo je ženatý, stará se o věci světské, jak by se líbil manželce, a je rozdělen. A žena nevdaná a panna se stará o věci Páně, aby byla svatá na těle i na duši. Ale když se provdá, stará se o věci světské, jak by se líbila muži. To však říkám ve vašem zájmu, ne abych na vás hodil smyčku, ale abych vás vedl k počestnosti a k nerušené oddanosti Pánu.

Tento úryvek se podle mého neoprávněně vykládá jako vyvýšení celibátu nad manželství. Můj závěr je, že o to Pavlovi vůbec nešlo, nešlo o spiritualitu, ale reálné možnosti věnovat se věcem obce a hlásání evangelia. De facto stály tyto věty za mým vyrovnávání se s apoštolem Pavlem a jeho názory.

Pavlovou snahou není zlehčovat manželství, nýbrž ujasnit, proč je důležité nasadit se pro evangelium a nemít manželské/rodinné povinnost. Jeho adresáti se ho nejspíš ptali na to, zda se mají zříci manželství a sexuálního života z náboženských důvodů a jejich nadšení asi zacházelo do extrémů, proto tomuto tématu věnuje Pavel až neobvyklou pozornost. Jestliže v předchozí pasáži doporučuje svým adresátům, aby se na skutečnosti tohoto světa příliš nevázali, nehledali rozvod nebo uzavření manželství, nelpěli na bohatství ani neprožívali příliš starosti a radosti tohoto světa, protože ten brzo pomine, tak je zřejmé, z jaké perspektivy o partnerském soužití hovoří. Lidé, kteří žijí v manželství, mají své povinnosti vůči partnerovi a musejí se jimi zabývat. Musejí starat o to, aby se líbili partnerovi, protože jinak je jejich manželství ohroženo, musejí tomu věnovat čas. Navíc leckde šlo o manželství nábožensky smíšená, tedy z hlediska prožívání víry náročná. Ten, kdo žádného partnera nemá, může svou angažovanost naplno věnovat službě evangeliu, protože mu v tom nebrání povinnosti vůči partnerovi, resp. rodině. Nemusí brát ohled ani na jinakost svého partnera. Pavel tu upřednostňuje život bez těchto povinností, nikoliv proto, že by celibát považoval za něco vznešenějšího než manželství, ale proto, že nezadaný člověk se může více věnovat starostem o věci Páně. Blíže však nespecifikuje, co tím má na mysli. Navíc byl Pavel na dobrodiní rodin a manželských párů, jako byli Priska s Akvilou ve svém misijním působení odkázán.

Mk 1,21-28

V městě Kafarnau vstoupil Ježíš v sobotu do synagogy a učil. Žasli nad jeho učením, protože je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako učitelé Zákona. V jejich synagoze byl právě člověk posedlý nečistým duchem. Začal křičet: „Co je ti po nás, Ježíši Nazaretský! Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi: Svatý Boží!“ Ale Ježíš mu přísně rozkázal: „Mlč a vyjdi z něho!“ Nečistý duch posedlým zalomcoval a s velkým křikem z něho vyšel. Všichni užasli a ptali se jeden druhého: „Co je to? Nové učení – a s takovou mocí! I nečistým duchům poroučí, a poslouchají ho!“ A pověst o něm se hned roznesla všude po celém galilejském kraji.

Ježíš je naplno člověkem, ale přece jen ne ledajakým. Dnes bychom řekl, že měl kouzlo osobnosti, byl charismatický, vyzařoval z něj přirozená autorita. To samozřejmě vyvolávalo různé reakce. Evangelista nás zpravuje, že lidé byli jeho naukou, tím, o čem a jak mluvil, ohromeni, okouzleni. Asi mu viseli na rtech, když mluvil. To podtrhuje i to, že nečisté síly nemohly jeho přítomnost snést. I ony byly ohromeny a věděly, že jsou ohroženy. Ježíš jejich svědectví odmítá, nepaktuje se zlem, nečistotou. Posedlého člověka uzdraví, protože ony nečisté síly jsou proti němu bezmocné. To lidi ohromilo ještě více. A samozřejmě o tom začali mluvit, kam přišli.

Je na místě si dávat pozor na to, kdo vyjadřuje člověku uznání a s jakým cílem. A odstranění nečistoty všeho druhu – vnější i vnitřní – vede k uzdravení, i když možná trochu jinému než, jak by si člověk představoval.