Sv. Šimon a Juda

Ef 2,19-22

(Bratři!) Už nejste cizinci a přistěhovalci, ale spoluobčané ostatních křesťanů a členové Boží rodiny. Jste jako budova: jejími základy jsou apoštolové a kazatelé mluvící pod vlivem vnuknutí a Kristus Ježíš je nárožní kvádr. V něm je celá stavba spojena a vyrůstá ve svatý chrám v Pánu. V něm i vy jste budováni působením Ducha v Boží příbytek.

Autor listu nabízí svým adresátům nový pohled na jejich životní zakotvení – už mají řádný „občanský“ statut v rámci křesťanské obce. Cizinci a přistěhovalci měli v antické společnosti obtížné postavení (ostatně podobně jako v současnosti), protože byli vyloučeni z podílu na rozhodování o společných věcech obce, v níž žili, byli lidmi druhé kategorie. Autor je ujišťuje, že ovšem v křesťanské obci platí jiná pravidla – rovnost v podílu na životě v obci, jež je dílem Božím (Ducha). V budově, k níž je obec přirovnána, je každý důležitým stavebním prvkem, a teprve jejich spojením vzniká posvátná stavba, příbytek Boží. Staví se na předaných tradicích, hodnotách a každý stavební prvek k tomu přidává svou kvalitu, svůj přínos, aby nakonec vznikla velkolepá stavba, v níž se lze setkat s Bohem. Kéž by to platilo i o nás!

Evangelium – Lk 6,12-19

Ježíš vyšel na horu, aby se modlil; a celou noc strávil v modlitbě s Bohem. Když se rozednilo, zavolal k sobě své učedníky a vyvolil z nich dvanáct, které nazval apoštoly: Šimona, kterého pojmenoval Petr, jeho bratra Ondřeje, dále Jakuba, Jana, Filipa, Bartoloměje, Matouše, Tomáše, Jakuba Alfeova, Šimona, kterému říkali Horlivec, Judu Jakubova a Jidáše Iškariotského, který se stal zrádcem. Ježíš sestoupil z hory a zastavil se na rovině. A s ním velký zástup jeho učedníků a velké množství lidu z celého Judska, z Jeruzaléma i z tyrského a sidónského pobřeží. Přišli, aby ho uslyšeli a byli uzdraveni ze svých nemocí. Uzdravováni byli také ti, které trápili nečistí duchové. Každý z toho množství lidí se ho snažil dotknout, protože z něho vycházela síla a uzdravovala všechny.

Před rozhodujícím krokem, totiž vytvoření nejužšího okruhu spolupracovníků a nositelů Ježíšova charismatu, se Ježíš modlí, a to dlouho, celou noc. Pak si volí svých Dvanáct, symbolických reprezentantů nového Izraele. Do tohoto nejužšího společenství, s nímž Ježíš sdílí po dobu více než dvou let svůj život, patří i Jidáš. Ježíš mu daruje stejnou důvěru, stejné přátelství, stejný podíl na svém charismatu jako všem ostatním. A přece ho Jidáš nakonec zradí, ať už k tomu měl jakékoliv pohnutky, možná i nábožensky „čisté“. A z Ježíše vychází síla, která má uzdravující moc. Být Ježíšovým učedníkem, následovníkem není zcela snadné a člověku může dojít trpělivost, důvěra, chuť sdílet s Ježíšem nejen viditelnou moc, ale i nepohodlí. Může ho pak naplnit frustrace jako Jidáše, že Ježíš neodpovídá jeho představám, že nenaplňuje očekávání, že sice dělá mnoho skvělých věcí, ale to hlavní – totální proměnu pozemských poměrů – ne. K čemu pak to všechno? Tohle se nakonec stalo nejspíš i s mnohými z těch, kteří si na Ježíše sice sáhli a měli z toho skvělý prožitek uzdravení, ale nakonec ho opustili. Jak je to vlastně s námi? Možná jsme si na Ježíše také sáhli, zakusili jeho moc, ale opravdu ještě stále věříme, že má smysl ho následovat?