Zj 22,1-7

Anděl Páně ukázal mně, Janovi, řeku živé vody, jasnou jako křišťál, vytékající zpod trůnu Božího a Beránkova. Uprostřed náměstí po obou stranách řeky roste strom života a nese plody dvanáctkrát, měsíc co měsíc dává plody a listí z tohoto stromu (slouží) národům jako lék. Prokletí už nebude; bude tam (stát) trůn Boží a Beránkův; jeho služebníci se mu budou klanět, budou hledět na jeho tvář a jeho jméno ponesou na čele. A noc už (vůbec) nebude ani nebude třeba světla lampy nebo světla slunce: Pán Bůh je bude ozařovat a budou kralovat na věčné věky. Pak mi pravil: „Tato slova jsou spolehlivá a pravdivá. Pán, Bůh prorockých duchů, poslal svého anděla, aby ukázal svým služebníkům, co se musí brzy stát. Hle, přijdu brzo! Blaze tomu, kdo bude zachovávat prorocká slova této knihy!“

První část závěru knihy Zjevení (22. kapitoly) opět hojně čerpá z prorockých spisů Starého zákona, zejména z knihy Ezechiel, ale i z obrazu ráje knihy Genesis. Nebeský Jeruzalém je místem svatosti: na rozdíl od Ezechielova líčení tam už nestojí Chrám, nýbrž trůn Boží a Beránkův a voda, která vytéká od trůnu se stromovím (stromem života) na svých březích, je vodou života. A obyvatelé tohoto Jeruzaléma nesou znamení toho, komu patří, Bohu jedinému – dosáhli svého cíle, tedy naplnění své existence. Život v plnosti již nebude ničím omezován. To jsou slova naděje pro všechny věky, i když nevíme, co znamená ono „brzy“.

I když o konci světa nemusíme spekulovat a není to ani na místě, tak ono Boží přicházení do našich konkrétních jednotlivých životů se děje. Pán přichází, je jen třeba mít lampy rozsvícené a jít mu naproti.

Lk 21,34-36

Ježíš řekl svým učedníkům: „Dejte si pozor, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a pozemskými starostmi, aby vás den (soudu) nezastihl znenadání; přijde totiž jako léčka na všechny, kdo přebývají na celé zemi. Proto bděte a modlete se v každé době, abyste mohli všemu tomu, co se má stát, uniknout a obstát před Synem člověka.“

Ježíš znovu vyzývá své učedníky k bdělosti – k bdělosti srdce, aby nebylo zaslepeno nezřízenou touhou po požitcích všeho druhu, přílišnou závislostí na věcech pomíjivých, přílišnými starostmi o sebezajištění. Člověk se nemusí zříkat radostí, které tento svět nabízí, ale zároveň si má uvědomovat svou zodpovědnost za to, co dělá, a to jak vůči Bohu, druhým, společnosti i sobě. Nemá se však ani utápět ve starostech o dokonalé zajištění svého života a života svých blízkých tak, aby mu nezbyl žádný prostor pro nadechnutí, pro radost a vděčnost.