Středa 28. 2. 2024 – 2. týden postní
Jer 18,18-20
Řekli (moji nepřátelé): „Pojďme a osnujme plán proti Jeremiášovi! Přece kněží nebudou bez rady, mudrci bez důvtipu ani proroci bez řečí! Pojďme a ubijme ho vlastním jeho jazykem, číhejme na všechna jeho slova!“ Všimni si mě, Hospodine, a slyš hlas mých protivníků! Má se snad odplácet za dobro zlem? Vždyť mi kopají jámu! Vzpomeň, že jsem před tebou stával, abych se za ně přimlouval, abych od nich odvrátil tvůj hněv!
Skutečný prorok to nemá nikdy snadné, právě proto, že mluví jasně, nesmlouvavě a pravdivě. Jeho protivníci se ho snaží chytiti za slovo a znemožnit. To je klasická situace nepoctivého dialogu, debaty, kdy je ten, kdo mluví nepopulární věci, chytán za slovo, kdy jsou jeho slova překrucována ve svém významu a kdy nakonec nejde vůbec o pravdu, nýbrž o znemožnění toho druhého. Stará zásada teologických rozprav a také hlavní princip ignaciánského přístupu zní: „každý dobrý křesťan musí být ochotnější vykládat výrok bližního v dobrém než ve špatném slova smyslu; a nemůže-li ho dobře vyložit, ať si zjistí, jak tomu výroku druhý rozumí“ (Duchovní cvičení, §22). Chytat druhého za slovo, zvláště když je s ním člověk ve sporu, je velmi lákavé, ale ničemu neprospívá, protože vytváří jen další bariéry. Jeremiáš byl takto osočován a cítil se proti tomu bezmocný, protože nemohl proti svým odpůrcům používat stejné zbraně. Jeho úkolem bylo hlásat Boží slovo, ne obhajovat vlastní čest. Proto se utíká k Hospodinu a prosí o záchranu před úklady. Svou záležitost tedy nechává především v rukou Božích.
Vyřčené slovo má svou vlastní existenci, kterou nelze už často nijak ovlivnit, proto je třeba mít se na pozoru při kritice ostatních i při naslouchání různým řečem a jejich šíření dál.
Mt 20,17-28
Když se Ježíš vydal na cestu do Jeruzaléma, vzal si stranou dvanáct učedníků a na cestě jim řekl: „Teď jdeme do Jeruzaléma. Tam Syn člověka bude vydán velekněžím a učitelům Zákona. Odsoudí ho k smrti a vydají pohanům, aby se mu posmívali, zbičovali a ukřižovali ho, ale třetího dne bude vzkříšen.“ Tu k němu přistoupila matka Zebedeových synů se svými syny a padla mu k nohám, aby ho o něco požádala. Zeptal se jí: „Co si přeješ?“ Odpověděla mu: „Poruč, aby tito dva moji synové zasedli jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici v tvém království.“ Ježíš na to řekl: „Nevíte, oč žádáte. Můžete pít kalich, který já budu pít?“ Odpověděli: „Můžeme.“ Řekl jim: „Můj kalich sice pít budete, ale udělovat místa po mé pravici a levici není má věc, ta místa patří těm, kterým jsou připravena od mého Otce.“ Když to uslyšelo ostatních deset, rozmrzeli se na ty dva bratry. Ježíš si je však zavolal a řekl: „Víte, že panovníci tvrdě vládnou nad národy a velmoži jim dávají cítit svou moc. Mezi vámi však tomu tak nebude. Ale kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem, a kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je vaším otrokem. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny.“
Ježíš znovu cestou do Jeruzaléma upozorňuje své učedníky, co ho čeká. Budoucnost, které jde vstříc, je ve znamení utrpení a smrti. Ta však není tím posledním slovem, tím je vzkříšení. Ježíš mluví o své smrti, ale učedníci to neslyší, i když slyší. Reakce učedníků je zcela nepochopitelná. Ježíš mluví o svém utrpení a své smrti, tedy o něčem, co se ho bytostně dotýká, co je hodně těžké, a místo zájmu o sebe a svůj osud se od učedníků dočká starosti o výhodná místa ve svém království. Zebedeovci dokonce nastrčí svou matku, aby jim zajistila výsostné postavení v Božím království. Bůhví co si ona a její synové představovali. Ani učedníci, kteří putují s Ježíšem mnoho měsíců (téměř tři roky) stále nechápou, a to téměř na konci cesty, co znamená Boží království. Pořád si ho představují v pozemských dimenzích sezení na trůnu nebo na čestných místech u stolu, tedy v kategoriích pozemské slávy, prestiže a podílu na moci. Ale ani těch zbylých deset na tom není lépe, protože se na Jakuba a Jana naštvou, že si chtěli zajistit výjimečná místa. A Ježíš znovu opakuje, co znamená být velikým, být autoritou: sloužit druhým.
Je důležité dobře poslouchat, co nám druhý sděluje, abychom nepřeslechli ani to, co je za jeho slovy, a nepřemýšlet při tom o svých zájmech, nesledovat své myšlenky, nýbrž být skutečně přítomen tomu druhému. Není snadné nechtít mít lepší postavení než druzí, netěžit ze svých kontaktů ve vlastní prospěch, nýbrž se rozhodnout radikálně sloužit dobru, dobré věci, druhým. Co to ovšem znamená, to musí člověk rozpoznávat s nasazením vlastních schopností, rozumu a moudrosti i nasloucháním názorům i rad druhých.
