Zelený čtvrtek 28. 3. 2024 – Svatý týden
Ex 12,1-8.11-14
Hospodin řekl Mojžíšovi a Áronovi v egyptské zemi: „Tento měsíc bude pro vás začátkem měsíců. Bude pro vás prvním měsícem v roce. Vyhlaste celé izraelské pospolitosti: Desátého dne tohoto měsíce si každý vezmete beránka podle svých rodů, beránka na rodinu. Kdyby byla rodina malá a na beránka by nestačila, přibere si každý souseda, který bydlí nejblíže jeho rodiny, aby doplnil počet osob. Podle toho, kolik kdo sní, stanovíte počet na beránka. Budete mít beránka bez vady, ročního samce. Vezmete jej z ovcí nebo z koz. Budete jej opatrovat až do čtrnáctého dne tohoto měsíce.
Navečer bude celé shromáždění izraelské pospolitosti beránky zabíjet. Pak vezmou trochu krve a potřou jí obě veřeje i nadpraží u domů, v nichž jej budou jíst. Tu noc budou jíst maso upečené na ohni a k němu budou jíst nekvašené chleby s hořkými bylinami. Nebudete z něho jíst nic syrového ani vařeného ve vodě, nýbrž jen upečené na ohni s hlavou i s nohama a vnitřnostmi. Nic z něho nenecháte do rána. Co z něho zůstane do rána, spálíte ohněm. Budete jej jíst takto: Budete mít přepásaná bedra, opánky na nohou a hůl v ruce. Sníte jej ve chvatu. To bude Hospodinův hod beránka. Tu noc projdu egyptskou zemí a všecko prvorozené v egyptské zemi pobiji, od lidí až po dobytek. Všechna egyptská božstva postihnu svými soudy. Já jsem Hospodin. Na domech, v nichž budete, budete mít na znamení krev. Když tu krev uvidím, pominu vás a nedolehne na vás zhoubný úder, až budu bít egyptskou zemi. Ten den vám bude dnem pamětním, budete jej slavit jako slavnost Hospodinovu. Budete jej slavit po všechna svá pokolení. To je provždy platné nařízení.“
Jde o základní text z knihy Exodus, který mluví o ustanovení Hodu beránka, Paschy, jenž je vztahován k události východu z Egypta, k základní zkušenosti s Hospodinem jako s tím, kdo vysvobozuje z otroctví. Tento svátek, původně pastevecký, splynul se svátkem Nekvašených chlebů (Přesnicemi), což byl svátek zemědělský. Oba byly svázány s jarním úplňkem, tedy obdobím zrodu nového života, jara. Oslava tohoto svátku (těchto svátků – trvají 7 dní) patří k vrcholům náboženských slavností Izraele; společně s Letnicemi a Svátky stánků tvoří tzv. poutní svátky, kdy patřilo k povinnostem (minimálně ideálně) slavit je v Jeruzalémě. Tím byl podtržen jejich význam pro budování společné identity a sounáležitosti. Tento svátek si mají Židé připomínat jako jeden ze základních momentů své identity a jeho slavení v synagóze i doma (tam především) má přesné předpisy. Domácí liturgie vůbec hraje v židovském náboženském životě velkou roli. V domácí liturgii má žena i společné jídlo svou velkou důležitost.
Je důležité slavit svátky a připomínat si tím dar života, dar Hospodinovy přízně a také důležitost společenství, do něhož slavící patří. Společné slavení vytváří jednotu, sounáležitost a také obsahuje demokratický moment, neboť celé společenství slaví, celé společenství se raduje, celé společenství společně uctívá dárce života. V dnešní individualistické a hektické době se význam společného stolování a společného slavení, jež je spojeno i s vědomím díků za všechny dary života, ztrácí. A také se ztrácí radost ze společného sdílení víry a tradic. Jsme přesyceni úkoly, a tak toužíme po klidu a odpočinku. Společné slavení nám připadá jako něco navíc, něco namáhavého, co nás stojí příliš mnoho času a energie. Snad se v budoucnosti podaří obnovit smyslu pro společné slavení i liturgické, snad to bude dávat člověku víc radosti, naděje i smyslu.
1 Kor 11,23-26
Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal: Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: "Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku." Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: "Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku." 26Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde.
Ježíšovou smrtí o Velikonocích nabyly Velikonoce pro Ježíšovy učedníky nového rozměru. Nejde již jen o vzpomínku a zpřítomnění záchrany Izraele z Egypta, nýbrž o slavení zásadní události v dějinách celého lidstva, o otevření nové etapy, o poražení temné moci hříchu. Pavel ovšem Korinťanům nevykládá něco nového, oni připomínku Večeře Páně běžně (leč se značným nepochopením její podstaty) slaví, ale Pavel jim tuto základní událost otevření nového života staví před oči jako zrcadlo. Nelze slavit Ježíšovo sebedarování učedníkům, a tím všem lidem, a nevzít je jako závazek života. Slavení Večeře Páně (eucharistie) není jedním z množství kultických úkonů, nýbrž je přijetím závazku jednat jako Ježíš. To chce Pavel svým adresátům zdůraznit. Pokud nejste ochotni dát se k dispozici jako Ježíš, milovat až do krajnosti jako on, tak slavíte jeho památku nehodně, což má dopad na Vaše společenství – nefunguje, jak má! To jim připomínkou Večeře Páně sděluje. Nám nehrozí, že bychom se při slavení eucharistie chovali sociálně nepřijatelně, jako to bylo v Korintě, kde se slavila Večeře Páně dohromady s tzv. hodem lásky (agapé), ale hrozí nám, že naše slavení bude jen pasivní účastí, nikoliv vnitřním prožitkem sounáležitosti s Kristem a ostatními.
Jan 13,1-15
Bylo před velikonočními svátky. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, aby z tohoto světa šel k Otci; miloval své, kteří jsou ve světě, a prokázal svou lásku k nim až do konce. Když byli u večeře a ďábel již vložil do srdce Jidáše Iškariotského, syna Šimonova, aby ho zradil, Ježíš vstal od stolu a vědom si toho, že mu Otec dal všecko do rukou a že od Boha vyšel a k Bohu odchází, odložil svrchní šat, vzal lněné plátno a přepásal se; pak nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat je plátnem, jímž byl přepásán. Přišel k Šimonu Petrovi a ten mu řekl: „Pane, ty mi chceš mýt nohy?“ Ježíš odpověděl: „Co já činím, nyní nechápeš, potom však to pochopíš.“ Petr mu řekl: „Nikdy mi nebudeš mýt nohy!“ Ježíš odpověděl: „Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl.“ Řekl mu Šimon Petr: „Pane, pak tedy nejenom nohy, ale i ruce a hlavu!“ Ježíš mu řekl: „Kdo je vykoupán, nepotřebuje než nohy umýt, neboť je celý čistý. I vy jste čistí, ale ne všichni.“ Věděl, kdo ho zradí, a proto řekl: Ne všichni jste čistí. Když jim umyl nohy, oblékl si svůj šat, opět se posadil a řekl jim: „Chápete, co jsem vám učinil? Nazýváte mě Mistrem a Pánem, a máte pravdu: Skutečně jsem. Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat. Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já.“
Janova verze Poslední večeře se od synoptického líčení odlišuje v nejrůznějších momentech. K nejnápadnějším patří skutečnost, že neobsahuje slova ustanovení a na jejich místě stojí akce mytí nohou. Autor evangelia o slovech ustanovení věděl (srov. kap. 6 evangelia), ale považoval za důležité zdůraznit jiný aspekt Ježíšovy vydanosti. Zatímco u synoptiků a v 1 Kor 11,23-26 Ježíš slovy o těle a krvi říká: „to jsem já, kdo je vám plně k dispozici, kdo je ochoten dát za vás život“ a tím zavazuje své spolustolovníky k přijetí stejné vydanosti (připomínat si tento akt není nic jiného než ho integrovat do vlastního života), tak v janovské verzi to dělá aktem mytí nohou. To byla v antice práce pro otroky. Tím, že je tato scéna vložena doprostřed hostiny (normálně se mytí nohou hostům odehrávalo při jejich příchodu k hostiteli), je zdůrazněn její symbolický význam, její nárok na učedníky. V zásadě stejný jako ve slovech ustanovení – přijetí podílu na službě druhým, na vydanosti pro druhé, na opuštění vlastního ega, což Ježíš v závěru své řeči zdůrazňuje (máte jeden druhému mýt nohy). Petr je tu prezentován jako učedník, který – přestože stojí v čele těch druhých – nic moc nechápe. Nechápe, že musí napřed přijmout Ježíšovo sebeponížení, Ježíšovu kenozi (srov. Flp 2,6-11), aby ho mohl následovat. A ani po Ježíšově vysvětlení není pořádně s to porozumět, oč jde. Horlivě se domáhá umytí hlavy a rukou, což lze hodnotit jako takový výraz nepromyšleného sebepokořování (až falešné pokory), které nikam nevede, nic nepřidává, jen komplikuje situaci. Petr „musí“ být horlivější než ostatní, i když to není zapotřebí a Ježíš nic takového nežádá.
Přijmout Ježíšovu poníženost není vůbec snadné, už proto ne, že nás konfrontuje s naší neochotou ho opravdu následovat, a to bez falešné pokory Petrovy. To neznamená vzdát se svých kvalit a schopností, jak to chtěl udělat Petr, ale přijmout tu službu, kterou nám Bůh skrze naše životní okolnosti nabízí, jako službu, jako život pro druhé, jako angažovanost ve prospěch celku.
Eucharistie znamená díkůčinění, vzdávání díků, a to společným slavením. Celá obec se shromažďuje, aby vzdala Bohu dík za všechno, co od něj dostáváme, a především za Ježíše a jeho lásku. Alespoň občas bychom si měli uvědomit, že jsme při slavení eucharistie zváni ke společné oslavě Boha, k vyjadřování díků a chvále jeho díla pro člověka. Slavení eucharistie je společnou oslavou všech přítomných, kteří vytvářejí jedno společenství, jedno tělo, a to Kristovo, což stvrzují podílem na jeho těle v podobě chleba a vína.
