Neděle 28. 4. 2024 – 5. neděle velikonoční
Sk 9,26-31
Když přišel Šavel do Jeruzaléma, pokoušel se navázat styk s učedníky, ale všichni se ho báli. Nemohli uvěřit, že on je učedníkem. Ujal se ho však Barnabáš. Uvedl ho k apoštolům a vypravoval, jak (Šavel) viděl na cestě Pána, který s ním mluvil, a jak v Damašku neohroženě vystupoval ve jménu Ježíšově. Od té chvíle byl s nimi v Jeruzalémě stále ve styku a směle vystupoval ve jménu Páně. Také rozmlouval s helénisty a přel se s nimi. Ti mu však začali ukládat o život. Jakmile se to bratři dověděli, doprovodili ho dolů do Césareje a odtamtud ho vypravili do Tarsu. Církev měla pokoj v celém Judsku, Galileji i Samařsku. S úspěchem se vyvíjela, žila v bázni před Pánem a rostla přispěním Ducha svatého.
Šavel je sice nadšený „obrácený“ učedník, ale jeho obrácen nevzbuzuje důvěru. Učedníci se mají před ním na pozoru stejně jako předtím. Nebýt Barnabáše, tak by byl Šavel/Pavel v Jeruzalémě pohořel. Alespoň tak to vidí autor Skutků. Podle Pavlova vlastního líčení v Gal se Pavel do Jeruzaléma odebral až po 3 letech a ani to nebylo úplně jednoduché a slavné. Přijal jej jen Petr. Stejně jako v Damašku i v Jeruzalémě Šavel hned začíná hlásat evangelium, zřejmě tak vehementně, že ho raději pošlou do jeho rodiště, do Tarsu. Pavel rozhodně nebyl tuctový přehlédnutelný hlasatel, a tak ohrožoval křehkou situaci v Jeruzalémě. Tam se situace s odporem vůči pohanům (především Římanům) postupně vyhrocovala a prvotní jeruzalémská obec měla co dělat, aby v židovském prostředí obstála. Takže Pavlova horlivost ji ohrožovala. Helénisty jsou zde míněni helénističtí Židé, tedy Židé mluvící řecky, původně asi z diaspory.
Přes všechny problémy křehkou situaci církev roste, protože není dílem lidským, ale primárně Božím.
1 Jan 3,18-24
Děti, nemilujme jen slovem a jazykem, ale činem, doopravdy! Podle toho poznáme, že jsme z pravdy, a to uklidní před ním naše svědomí, když by nám něco vyčítalo, neboť Bůh ví všechno dokonaleji a lépe než naše svědomí. Milovaní, jestliže nás svědomí neobviňuje, dodá nám to radostné důvěry v Boha a dostaneme od něho všechno, zač prosíme, protože zachováváme jeho přikázání a konáme, co je mu milé. A to je to jeho přikázání: abychom věřili ve jméno jeho Syna Ježíše Krista a navzájem se milovali, jak nám nařídil. Kdo zachovává jeho přikázání, zůstává v Bohu a Bůh v něm. A že v nás zůstává, poznáváme podle Ducha, kterého nám dal.
Autor tohoto listu nabádá k činné lásce a důvěře. Láska netkví ve slovech, jakkoliv pěkných, ale v jednání, často velmi obyčejném, nenápadném. Kritériem dobrého života nejsou slova, ale činy. Jestliže člověk žije v souladu s tím, co hlásá (tedy se svými slovy o lásce, dobru, přátelství…), pak stojí v otevřeném vztahu k Bohu. Pak se může na Boha obracet s důvěrou, protože od něj nežádá nic, co může udělat vlastními silami. Překážkou otevřeného vztahu k Bohu je člověku jeho sobectví, sebestřednost. Zachovávat přikázání znamená nikoliv zachovávat jednotlivé příkazy, moc si takříkajíc odškrtnout, jak co plním, nýbrž žít pro druhé, nasazovat se, nakolik člověk může.
Jan 15,1-8
Ježíš řekl svým učedníkům: „Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou ratolest na mně, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla ovoce ještě více. Vy jste už čistí tím slovem, které jsem k vám mluvil. Zůstaňte ve mně, a já (zůstanu) ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li na kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně. Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce, neboť beze mne nemůžete dělat nic. Kdo nezůstane ve mně, bude vyhozen ven jako ratolest; uschne, seberou ji, hodí do ohně a hoří. Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li ve vás moje slova, můžete prosit, oč chcete, a dostanete to. Tím bude oslaven můj Otec, že ponesete mnoho ovoce a osvědčíte se jako moji učedníci.“
Ježíš je nosnou podnoží a učedníci jsou rovnocenně ratolestmi, které tato podnož nese. Vinnou révu je třeba ošetřovat, zbavovat neplodných výhonků, i když krásně vypadají. Boží péče o člověka má někdy zvláštní podobu: čištění není leckdy extra příjemné. Člověk má své vlastní představy o své plodnosti a užitečnosti, ale Bůh mu občas udělá čáru přes rozpočet. Naučit se vnímat takové situace jako něco, co může člověka posunout, je bolestným procesem. Skrze přijetí takového čištění se však člověk může stát plodným způsobem, jaký si ani neuměl představit. Zůstat zakotven v Ježíši neznamená zvláštní mystické spojení (to samozřejmě může být, ale ne každý k tomu dospěje), nýbrž věrnost v následování v normálním praktickém životě. I nevěřící člověk může dělat dobré, ba skvělé věci, být velkou morální autoritou, tedy být dobrým a plodným, ale Boží oslava, viditelná tomuto světu, jde přes jednání těch, kdo se k němu skrze Krista výslovně hlásí. Otec je oslaven, jestliže Ježíšovi učedníci nesou plody, jsou dobrými lidmi, jsou lidmi naděje, pokoje a radosti, těmi, kdo se osvědčí v tomto světě v duchu blahoslavenství.
