Pátek 28. 5. 2021
Sir 44,1.9-13
Chvalme nyní slavné muže, naše otce, podle dob, kdy žili. Někteří (lidé) nezanechali památku po sobě a zmizeli, jako by nežili, byli, jako by se nenarodili, a tak i jejich děti po nich. Ale (naši otcové) jsou proslavení muži, a na jejich spravedlnost se nezapomene. Zůstane u jejich potomstva, na jejich děti (přejde) bohaté dědictví. Jejich potomstvo zůstává věrné přikázáním a kvůli rodičům i jejich děti. Až navěky zůstane jejich potomstvo a jejich sláva nevyhasne.
Autor hodnotí minulost podle stopy, kterou zanechali předci. Jeho cílem není vynášet soud nad významem „bezvýznamných“ lidí a probouzet v adresátech touhu po slávě, po věhlasu, aby se na ně v budoucnosti nezapomnělo. Nejde o slávu, ale o vědomí toho, že za to, co máme, vděčíme předkům. Svým adresátům připomíná významné postavy dějin (a jak je dobře znát dějiny!), a to postavy, které obstály před Bohem (spravedlivé), které jsou pro svou víru, statečnost, oddanost Bohu hodny v přítomnosti k následování. To jsou ti, kdo otevřeli pro své potomky přítomnost i budoucnost, pokud oni půjdou v jejich stopách. Bohaté dědictví není automatismus bohatství navěky, nýbrž takovým zůstane, jen když je rozvíjeno. Může být tak zmařeno, promrháno. Ten apel, byť v podtextu, je cílem autorova sdělení.
Víra je skutečně předávána jen, když je žita. Naukové obsahy (tradice) lze předat prostřednictvím knih, kázání, poučování, ale to zůstane mrtvé, když není neseno osobním vztahem. Osobní vztah, osobní zkušenost nelze sice předat jako něco objektivního, uchopitelného, neboť každý musí svou zkušenost učinit a prožít sám, každý musí najít svůj osobní vztah k Bohu a ke společenství víry. Avšak aby ho člověk mohl najít, je důležité prostředí, v němž se ono hledání může odehrát, svědectví osobního vztahu druhých, předchozích generací. Formy zbožnosti se mění, není na místě lamentovat nad tím, že dnes si ti mladí ničeho neváží, nýbrž je třeba podporovat svobodu hledání a radovat se z nových forem vyjádření. Bůh je stále nový a nepotřebuje naše stereotypy.
Mk 11,11-25
(Když Ježíš pozdravován zástupy vjel) do Jeruzaléma, vešel do chrámu. Rozhlédl se po všem, a protože už bylo pozdě večer, odešel s Dvanácti do Betánie. Když druhý den vyšli z Betánie, dostal hlad. Zdálky uviděl fikovník, který měl listí. Šel tedy, zdali by na něm něco nalezl. Když k němu přišel, nenalezl nic jiného než listí; nebyl totiž čas fíků. Řekl mu: "Ať z tebe již navěky nikdo nejí ovoce!" Jeho učedníci to slyšeli. Přišli do Jeruzaléma. Vešel do chrámu a začal vyhánět všechny, kteří v chrámě kupovali a prodávali, zpřevracel stoly směnárníkům a lavice prodavačům holubů a nedovolil, aby někdo nesl nějakou věc chrámem. A učil je: "Je přece psáno: `Můj dům ať je domem modlitby pro všechny národy', ale vy jste z něho udělali lupičské doupě!" Uslyšeli to velekněží a učitelé Zákona a usilovali o to, aby ho zahubili. Báli se ho totiž, protože všechen lid byl jeho učením vzrušen. Když nastal večer, odešel (Ježíš s učedníky) z města. Když ráno šli okolo toho fíkovníku, uviděli, že je uschlý až do samých kořenů. Petr si vzpomněl a řekl: "Mistře, podívej se! Ten fíkovník, který jsi proklel, je uschlý!" Ježíš jim na to řekl: "Mějte víru v Boha. Amen, pravím vám: Kdo řekne této hoře: `Zdvihni se a vrhni do moře!', a nebude ve svém srdci pochybovat, ale věřit, že se stane, co říká, bude to mít. Proto vám říkám: Věřte, že všechno, oč v modlitbě prosíte, jste už dostali, a budete to mít. A kdykoli se postavíte k modlitbě, odpouštějte, máte-li co proti komu, aby i vám odpustil váš nebeský Otec vaše poklesky."
Příhoda s fíkovníkem patří mezi nejobtížněji vysvětlitelné v Markově evangeliu. Matouš ji zřejmě nechtěl úplně vynechat (už si s ní moc rady však nevěděl), proto na rozdíl od Marka ji situuje až za scénu v Chrámě jako důkaz síly modlitby. Lukáš ji vynechává úplně. V Markově evangeliu tvoří rámec oné chrámové scény, podle mého názoru vysvětlující rámec. Ježíš jistě nebyl ve svém jednání tak svérázný či podivný, že by proklel strom, který v danou dobu žádné ovoce mít nemohl. Na farní zahradě u Nejsv. Trojice byl kdysi fíkovník, krásný strom (spíš něco jako keřostrom) s velkými krásně zelenými listy. Plody na něm nikdy neuzrály. Byl jen na okrasu. Nic užitečného ve smyslu plodů z něj nebylo. Nakonec jen překážel.
Tak nějak lze vidět ten fíkovník a symbolický význam jeho prokletí ve vztahu k Chrámu. Krásný svěží strom na pohled, ale bez plodů, protože jejich čas už minul. Krásný velkolepý Chrám, div světa, ale jeho čas je pryč, protože ztratil svůj pravý význam. Stal se centrem byznysu – nejen toho ekonomického, ale byznysu ve jménu Božím a ten je mnohem horší než onen ekonomický. Ježíš tuto situaci odhaluje a symbolicky jak tím prokletím fíkovníku (varovným prorockým výrokem), tak prorockým gestem odsouzení chrámového byznysu ji vyjadřuje. Budoucnost je jinde, čas přinášení plodů už minul. Nenávratně. To konec konců dějiny potvrdily. Chrám byl definitivně zničen v roce 70.
Tohle se může stát i nám. Nejde o církevní budovy, ale o samou podstatu církve, o níž jsme přesvědčeni, že to tak nutně musí být. Jsme sice právem přesvědčeni, že církev je dílem Božím, nejen lidským (a to byli Židé přesvědčeni také o své pospolitosti i o Chrámu), ale Bůh si může vybudovat jiný lid, jinak strukturovaný, jinak zbožný a stojící v pravdě. Leckteré církevní obce zanikly, nelze se domnívat, že my to tu máme navěky. Je třeba zkoumat, zda ten náš církevní provoz se už netočí v kruhu, z něhož Bůh začíná vystupovat.
Markovo poučení o modlitbě je v dikci Otčenáše- nelze se modlit k Bohu a nemít srovnané vztahy s lidmi. Pak teprve může být modlitba účinná.
