28. 5. 2023 – Slavnost Seslání Ducha svatého

Sk 2,1-11

Nastal den letnic a všichni byli společně pohromadě. Najednou se ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr, a naplnil celý dům, kde se zdržovali. A ukázaly se jim jazyky jako z ohně, rozdělily se a nad každým z nich se usadil jeden. Všichni byli naplněni Duchem Svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali. V Jeruzalémě bydleli zbožní židé ze všech možných národů pod nebem. Když se ten zvuk ozval, hodně lidí se sběhlo a byli ohromeni, protože každý z nich je slyšel, jak mluví jeho vlastní řečí. Žasli, divili se a říkali: „Ti, co tak mluví, nejsou to všichni Galilejci? Jak to tedy, že každý z nás slyší svou mateřštinu? My Parthové, Médové, Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judska a Kappadokie, Pontu a Asie, Frýgie a Pamfýlie, Egypta a lybijského kraje u Kyrény, my, kteří jsme připutovali z Říma, židé i proselyté, Kréťané i Arabové: slyšíme, jak našimi jazyky hlásají velké Boží skutky.“

Letnice (něco jako naše dožínky) patřily ke třem velkým židovským poutním svátkům (Velikonoce-Pascha, Letnice a Svátky stánků), při nichž bylo žádoucí putovat do Jeruzaléma a účastnit se obřadů v Chrámu. Do Jeruzaléma přicházeli i zbožní Židé z diaspory, z různých koutů tehdejšího (obydleného) světa kolem Středozemního moře (oikumené) na svátky. Patřilo to k vyjádření jednoty židovstva a osobní zbožnosti, i když Židé z diaspory se nemohli poutních svátků v Jeruzalémě účastnit každý rok, zatímco pro místní (obyvatele starověké Palestiny) Židy to patřilo k náboženským povinnostem, které plnili i Ježíš a jeho rodina.

Učedníci společně s Ježíšovými příbuznými, Ježíšovou matkou a ostatními ženami slaví Letnice v Jeruzalémě. Darem Ducha se toto společenství ustavuje jako církev. Tak se naplňuje Ježíšův odkaz. Vyvolením Dvanácti i shromažďováním učedníků – mužů i žen – kolem sebe Ježíš církev založil ve smyslu společenství, které s ním bylo spojeno. Po jeho smrti je darem Ducha toto společenství ustaveno jako „instituce“ s posláním svědčit a hlásat evangelium a tak pokračovat v Ježíšově díle. On je v této své církvi přítomen právě skrze Ducha. Duch přináší jednotu. Vyprávění tvoří jakýsi kontrapunkt k příběhu s babylonskou věží, v němž lidé ztrácejí schopnost si rozumět navzájem. Zde ji nalézají. Přestože jsou z různého prostředí, různých jazyků, tak rozumějí onomu základnímu poselství, jež je jim sdělováno. Dar srozumitelnosti je velkým darem, o nějž je třeba usilovat i prosit. Výčet národů, jak je udává autor Skutků, odpovídá nejspíš rozšíření křesťanství ke konci 1. století n. l. Scéna seslání Ducha sv. je jakýmsi shrnujícím vyprávěním o počátku církve, jakýmsi „iniciačním rituálem“, jímž se ustavuje církev jako společenství jednoty v Duchu sv.

Od Galilejců se toho nedalo moc čekat, a přesto najednou byli přítomní zasaženi zvěstí, které rozuměli. Apoštolové k nim mluvili tak, že se každý z posluchačů cítil osloven ve svém vlastním jazyce, ve svém vlastním způsobu myšlení. Byl to dar shůry, který však potřeboval lidského prostředníka. I dnešní člověk potřebuje slyšet o velkých Božích skutcích ve srozumitelném podání, potřebuje slyšet, kdo a jaký je Bůh bez pohádkového či mytického nánosu, co znamená, že Ježíš z Nazareta je víc než velký člověk, že dary Ducha nejsou minulostí, že jsou i dnes, byť mají možná civilnější podobu než extatická vytržení.

1 Kor 12,3b-7.12-13

(Bratři!) Jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: „Ježíš je Pán.“ Dary jsou sice rozmanité, ale je pouze jeden Duch. A jsou rozličné služby, ale je pouze jeden Pán. A jsou různé mimořádné síly, ale je pouze jeden Bůh. On to všechno ve všech působí. Ty projevy Ducha jsou však dány každému k tomu, aby mohl být užitečný. Jako tělo je pouze jedno, i když má mnoho údů; ale všechny údy těla, přestože je jich mnoho, tvoří dohromady jediné tělo, tak je tomu také u Krista. Neboť my všichni jsme byli pokřtěni jedním Duchem v jedno tělo ať už jsme židé nebo pohané, otroci nebo svobodní všichni jsme byli napojeni jedním Duchem.

Jestliže tedy člověk je schopen věřit a vyznat, že Ježíš je Pán, pak si – dle slov Pavlových – může být jist tím, že je v něm přítomen Duch sv. Nejde tedy o nic zázračného, nýbrž o vědomí toho, že víra, skutečná víra, v Krista je možná jen za působení Ducha sv. Text z 1 Kor je zkrácen, aby bylo zdůrazněno, že Duch ve věřících působí, a to nikoliv pro jejich zásluhy či vhodnost, nýbrž pro blaho celku, celého společenství. Dary, talenty a nejrůznější obdarování, která člověk má, nemá pro sebe, pro svou slávu, nýbrž pro ostatní, aby společně s nimi budoval Boží království na zemi.

Jan 20,19-23

Navečer prvního dne v týdnu přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. Znovu jim řekl: „Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“

Učedníci sice slyšeli, že Ježíš žije, ale přesto tomu moc nevěří a mají strach, tak se schovávají za zamčenými dveřmi. Ježíš však překonává bariéry strachu, symbolizované těmi zavřenými dveřmi, a objevuje se mezi učedníky. Živý Ježíš je tam, kde jsou jeho učedníci, jeho církev. Jeho základní poselství pro učedníky i pro následující generace, církev, zní „pokoj vám“. Nejde o poklid, nýbrž o naplnění eschatologických příslibů – šalom není jen o míru a poklidu, nýbrž o naplňování života ve společenství s Bohem. Ježíš pak dokládá, co znamená tento šalom, totiž přítomnost Ducha sv. a sílu k obnově světa. Odpouštění hříchů je eschatologickým darem, darem Boží přítomnosti, protože hříchy může odpouštět jen Bůh. Společenství učedníků tedy dostává moc budovat Boží království tím, že může jednat v síle Ducha, navracet svět/člověka do stavu „nevinnosti“, do života s Bohem a jeho Synem. Není to „čáry máry fuk“ a všechno je zase krásné jako v pohádce. Jde o vnitřní proměnu člověka, který se může postavit zlu, který může být obnoven v síle jednat dobře, budovat novou realitu. Tím je mu také nabízena budoucnost. Ten, kdo nechce toto odpuštění, tuto Boží moc, zůstane sice živý, ale bez budoucnosti.  

Narážka na strach před židy posunuje horizont textu časově jinam, do doby vzniku evangelia, tedy ke konci 1. století, kdy byli židokřesťanské vyloučeni ze synagogy v oblastech, kde působily v rámci synagogálního společenství tzv. janovské obce, tedy na severu a severovýchodě Palestiny.