Sobota 30. 1. 2021
Žid 11,1-2.8-19
Víra je podstata toho, v co doufáme, je přesvědčení o věcech, které nevidíme. Pro ni se našim předkům dostalo pochvaly. Protože Abrahám věřil, uposlechl (Boží) výzvy, aby se vystěhoval do země, kterou měl dostat v dědičné držení; vystěhoval se, ačkoli nevěděl, kam jde. Víra (ho vedla k tomu), aby se usadil v zaslíbené zemi jako cizinec, bydlel ve stanu, podobně jako Izák a Jakub, kterým se dostalo dědictvím stejného příslibu. Čekal totiž na město s (pevnými) základy, které sám Bůh vystaví a založí. I (neplodná) Sára uvěřila, a proto dostala sílu stát se matkou, a to přes svůj pokročilý věk, protože se spolehla na toho, který ten slib dal. A tak z jednoho muže, a to už vetchého, vzešlo tolik (potomků) jako hvězd na nebi a jako písku na mořském břehu, který nikdo nespočítá. Tito všichni umírali s vírou, i když se nedočkali toho, co bylo slíbeno: jen zdáli to viděli a radostně vítali a prohlašovali, že jsou na zemi jenom cizinci a přistěhovalci. Když tak mluvili, dávali tím najevo, že (pravou) vlast teprve hledají. Kdyby měli na mysli tu, z které se odstěhovali, měli by přece (dost) času se tam vrátit. Ale oni toužili po lepší (vlasti), totiž nebeské. Proto se ani Bůh za ně nestydí a nazývá se jejich Bohem a připravil jim město. Protože měl Abrahám víru, přinesl Izáka v oběť, když ho (Bůh) zkoušel. Svého jediného syna (chtěl) obětovat, třebaže mu bylo slíbeno: ‚Od Izáka budeš mít potomky.‘ On totiž uvažoval takto: Bůh má dost moci, aby vzkřísil třebas i mrtvé. Proto také (Izáka) dostal nazpátek i jako předobraz.
Autor listu připomíná svým adresátům abrahámovský cyklus z knihy Genesis, aby jim postavil před oči, jak důležitá je víra, a to právě v situacích, kdy si člověk výsledek opravdu nemůže ověřit, kdy se musí spolehnout na Boží věrnost a doufat proti vši naději, jak by řekl apoštol Pavel. Abrahám se stal symbolem pevné víry: vždyť jeho vyvolení začíná jako v té pohádce: „jdi tam, nevím kam, přines to, nevím co“. A on šel, a když tam přišel, byli tam Kananejci. Bůh mu zaslibuje potomstvo a zemi, ale ani jedno není bez problémů a bez kroků do tmy.
Autor poukazuje dále na to, že ona „země zaslíbená“ se nevyčerpává v pozemské realitě, nýbrž skutečné naplnění tohoto zaslíbení realitu zcela přesahuje. Odkazem na cizinectví a přistěhovalectví autor pravděpodobně naráží i na tzv. malé historické krédo z Dt 26,5-10, jež začíná vyznáním: „můj otec byl kočovným Aramejcem“. Abrahám si de facto zaslíbené země moc neužil…. Pozemská realita není s to naplnit zcela touhy lidského srdce, člověk touží po plnosti bez konce – a tu může nabídnout jen Bůh. Tady na zemi jsme jen cizinci a přistěhovalci, tedy ve starověkém chápání lidé bez plných občanských práv, i když se nám tu líbí a nechce se nám odsud. Ale ta pravá vlast, ta plnost „občanských práv“ nás teprve čeká.
Mk 4,35-41
Jednoho dne večer vybídl Ježíš své učedníky: "Přeplavme se na druhý břeh!" Rozpustili tedy zástup a vzali (Ježíše) s sebou, tak jak byl na lodi. Také jiné lodi jely s ním. Tu se strhla velká větrná bouře. Vlny dorážely na loď, a ta se už plnila vodou. On však ležel na zádi lodi na polštáři a spal. Vzbudili ho a řekli mu: "Mistře, je ti to jedno, že hyneme?" Probudil se, pohrozil větru a poručil moři: "Mlč! Buď zticha!" A vítr ustal a zavládlo úplné ticho. Jim pak řekl: "Proč se bojíte? Pořád ještě nemáte víru?" Padla na ně bázeň, veliká bázeň, a říkali si mezi sebou: "Kdo to asi je, že ho poslouchá i vítr a moře?"
Pozoruhodný příběh, který mě na jedněch ignaciánských duchovních cvičeních strašně rozčílil. Ježíš spí, učedníci z posledních sil veslují, pak ho v zoufalství, když už jim hrozí záhuba, probudí. Vždyť ta záhuba hrozí i jemu! A on jim nato takříkajíc vynadá, jak jsou nemožní, i když jim hned pomůže. Tedy mu to není jedno. Jeho zásah nakonec vzbudí jejich nechápavý úžas. Takový zásah zřejmě nečekali. Ti učedníci si museli připadat opravdu hloupě, ale co měli vlastně dělat?
To je velmi reálný obraz leckteré naší životní situace. Přestože je Ježíš blízko, tak se nám zdá, že nás nechává napospas životním bouřkám, trablům a těžkým situacím. Prostě spí a nám se zdá, že je mu naše obtížná situace lhostejná, že pro nás nic nedělá. Přehlížíme ovšem to, že když spí, tak spí na lodi s námi (je tu) a že se ho ta situace dotýká. Zasáhne tehdy, kdy je to skutečně třeba, spoléhá na naše síly a schopnosti, stejně jako spoléhal na své učedníky. Text vyzývá k odvaze, ale také k uvědomění si toho, kým je pro mne Ježíš, k obdivu k němu. A snad i k zamyšlení i objevu toho, kolikrát Ježíš v mém životě utišil bouři, která hrozila mě strhnout do hlubin smutku, frustrace, beznaděje….
