Pondělí 29. 1. 2024 – 4. týden v mezidobí

2 Sam 15,13-14.30; 16,5-13a

K Davidovi přišel posel a řekl: „Srdce izraelských mužů jde za Absalomem.“ David pravil všem svým služebníkům, kteří s ním byli v Jeruzalémě: „Utečme pryč, jinak před Absalomem neunikneme; rychle odejděme, aby si nepospíšil a nedostihl nás, nezasáhl nás neštěstím a nevyhubil město ostřím meče.“

David vystupoval po srázu Olivové hory, stoupal a stále plakal, hlavu měl zahalenou a šel bos. Všechen zbrojný lid, který byl s ním, měl hlavu zahalenou a vystupoval s pláčem. Když král David přišel do Bachurim – hle, vyšel odtamtud muž ze Saulova příbuzenstva. Jmenoval se Šimej, syn Gerův. Jak se blížil, stále zlořečil a házel kameny na Davida a na všechny jeho služebníky, ačkoli po jeho pravici i levici šel všechen zbrojný lid a všichni význační bojovníci. A tak volal Šimej, když zlořečil: „Pryč, pryč, krvežíznivče a ničemo! Hospodin dal na tebe dopadnout všechnu krev Saulova domu, poněvadž jsi uchvátil království místo něho. Nyní dal Hospodin království do ruky tvého syna Absaloma. Hle, dostal ses do zaslouženého neštěstí, poněvadž jsi krvežíznivec!“ Tu řekl králi Abišaj, syn Serujin: „Proč má tento mrtvý pes zlořečit mému pánu, králi? Půjdu a srazím mu hlavu!“ Král však řekl: „Nestarejte se o mě, synové Serujini!“ Jestliže zlořečí a jestliže mu Hospodin poručil: Zlořeč Davidovi! – kdo smí říci: Proč to děláš?“ David pak řekl Abišajovi a všem svým služebníkům: „Hle, můj syn, který vyšel z mých útrob, usiluje o můj život, tím spíše Benjamínovec! Nechte ho zlořečit, jestliže mu to Hospodin poručil. Snad Hospodin shlédne na mé soužení a splatí mi dobrem za kletbu tohoto dne.“ A David se svými muži pokračoval v cestě.

David se ocitl ve velmi těžké situaci – vzbouřil se proti němu jeho vlastní syn Absalom, resp. chtěl se zmocnit trůnu, a to ještě za Davidova života. V panovnických rodinách nebyly takovéto problémy vzácné, zejména když panovník, jako byl David, měl plno žen a potomků. Boj o následovnictví byl v tom případě na denním pořádku. David prchá z Jeruzaléma a narazí na jednoho z příbuzných Saulových, který ho proklíná. Davidův doprovod chce Šimeje, Saulovce, umlčet, ale David si je vědom svých vin i svého postavení, tak přenechává soud nad Šimejem Hospodinu.

David byl válečník, vychytralý vojevůdce a panovník, ale dokázal na sebe pohlédnout kriticky. Byl postavou velmi ambivalentní. V další tradici byl idealizován až do prototypu mesiánského krále, zejména v 1. stol. n. l., když už samostatné a mocné království bylo dávnou minulostí. Starozákonní biblické texty ho však líčí ve vší slávě i bídě. Samozřejmě nelze klást na jeho postavu ve všem naše morální hodnocení.

Žádný člověk není jen černý nebo bílý, nýbrž každý má svůj stín. Jde o to, jak ho dokáže integrovat do svého já, do sebe sama, a jak s ním dokáže pracovat.

Mk 5,1-20

Ježíš a jeho učedníci se přeplavili na druhý břeh moře do gerazenského kraje. Sotva vystoupili z lodi, hned proti němu běžel z hrobních slují člověk posedlý nečistým duchem. Bydlel v hrobových jeskyních a už ani řetězy ho nikdo nemohl svázat. Často ho totiž spoutali okovy na nohou a řetězy na rukou, ale on řetězy na sobě roztrhal a okovy rozlámal – nikdo neměl sílu ho zkrotit. Po celé dny a noci (se potuloval) po těch jeskyních a po horách, křičel a tloukl se kameny. Když zdálky spatřil Ježíše, přiběhl, padl před ním na zem a hrozně vykřikl: „Co je ti po mně, Ježíši, synu Boha nejvyššího? Zapřísahám tě při Bohu, netrap mě!“ Ježíš mu totiž řekl: „Nečistý duchu, vyjdi z toho člověka!“ Také se ho zeptal: „Jak se jmenuješ?“ Odpověděl: „Moje jméno je Pluk, protože je nás mnoho.“ A velmi ho prosil, aby je neposílal pryč z té krajiny. Na stráni se tam páslo velké stádo vepřů. (Ti zlí duchové) ho prosili: „Pošli nás do těch vepřů. Nech nás do nich vejít.“ Ježíš jim to dovolil. Nečistí duchové vyšli a vstoupili do vepřů. A to stádo se hnalo po příkrém srázu do moře – bylo jich na dva tisíce – a v moři se utopilo. Pasáci vepřů utekli a oznámili to v městě i po dvorcích. Lidé se šli podívat, co se stalo. Když přišli k Ježíšovi a viděli toho posedlého zlými duchy, který jich míval v sobě celý pluk, jak tam sedí oblečený a při zdravé mysli, padla na ně bázeň. Ti, kdo viděli, jak se to stalo s tím posedlým a s vepři, jim to vypravovali. Tu začali Ježíše prosit, aby z jejich kraje odešel. Když nastupoval na loď, prosil ho ten bývalý posedlý, aby u něho směl zůstat. On mu to však nedovolil, ale řekl mu: „Jdi domů ke své rodině a vypravuj jim, jak veliké dobrodiní ti Pán prokázal a jak se nad tebou smiloval.“ Odešel tedy a začal v Desetiměstí rozhlašovat, jak veliké dobrodiní mu Ježíš prokázal. A všichni se tomu divili.

Ježíš v této evangelní zprávě působí v oblastech, které jsou převážně pohanské. Ale ani to jej neodrazuje od toho, aby nepomohl člověku, který byl v moci zlých sil. Odnese to sice stádo vepřů, ale onen dotyčný člověk je osvobozen, je plně vrácen do života. Ježíšova moc i hospodářská ztráta jsou však pro místní obyvatele těžko skousnutelné, tak Ježíše prosí, aby odešel. Ten osvobozený člověk by s ním sice chtěl zůstat, ale Ježíš ho poslat zpět do jeho prostředí, v němž má vydávat svědectví o tom, co se s ním stalo, svědčit o Bohu i Ježíšovi.

Vepřů bylo nejspíš škoda, ale mnohem více by bylo škoda lidí, jichž by se ty zlé mocnosti snažily zmocnit. Ježíš posílá uzdraveného člověka do jeho vlastního prostředí, protože tam může nejlépe svědčit (byť doma není nikdo prorokem). Jenže ten dotyčný se chtěl držet Ježíše, protože cítil, že je v něm síla a ochrana. Ježíš však na sebe lidi nezdravě neváže, protože by jim to neprospělo, nýbrž je učí samostatnosti; učedníky si volí sám, aby pokračovali v jeho činnosti. Ten osvobozený byl nejspíš z pohledu Židů pohan; co by dělal v židovském prostředí a co by s ním tam dělal Ježíš? Ježíš ho posílá tam, kde může být platný, kde může účinně hlásat velikost Boží i Ježíšovy moci. Ježíš velmi dobře vyhodnocuje situaci a nabízí lidem to, co je pro ně i pro růst Božího království nejlepší, nejedná podle šablony, ale podle potřeb situace. Také by se nám nejspíš líbilo u Ježíše zůstat, zůstat v blaženém náboženském rozpoložení či vytržení, ale Ježíš po nás chce něco jiného – být v prostředí, kam patříme, svědčit, žít, starat se, nést zodpovědnost. K tomu Ježíš onoho dotyčného přiměl, když ho odmítl vzít s sebou.

Povolání nevychází z toho, že člověk něco chce podle svého, nýbrž z toho, že je volán, že je mu svěřován úkol. Rozlišení ovšem není vždy zcela jednoduché, člověk musí zkoumat sebe, svou motivaci, svou připravenost, své schopnosti a také vytrvat, je-li o svém povolání přesvědčen.