Ef 6,10-20

Bratři! Hledejte svou sílu v Pánu, v jeho všemohoucnosti. Oblečte se do plné výzbroje Boží, abyste mohli čelit ďáblovým nástrahám. Vedeme přece zápas ne proti nějaké obyčejné lidské moci, ale proti knížatům a mocnostem, proti těm, kteří mají svou říši tmy v tomto světě, proti zlým duchům v ovzduší. Proto vezměte na sebe plnou Boží výzbroj. Jen tak budete moci odolat, až bude zle, všecko překonat a obstát. Stůjte tedy pevně, opásáni kolem beder (životem podle) pravdy, oblečeni pancířem spravedlnosti, obuti odhodlaností, jakou dává evangelium pokoje. Vždy se hned chraňte vírou jako štítem. Tak budete moci uhasit všechny ohnivé střely zlého (ducha). Vezměte (také) přilbu spásy a meč Ducha, to je slovo Boží. Při každé příležitosti proste a modlete se, (jak to vnuká) Duch. Buďte v tom velmi bdělí a vytrvale se modlete za všechny křesťany a také za mne, aby mi bylo dáno pravé slovo, když promlouvám, abych bez okolků zvěstoval tajemné pravdy evangelia – jsem jeho hlasatelem v poutech! – a abych mluvil neohroženě, jak je mou povinností.

Závěrečná pasáž Listu Efesanům je výzvou k síle a statečnosti v zápase proti všelijakým svodům a nebezpečím, které mohou křesťany odvrátit od následování Krista, od života odvážné lásky a angažovanosti ve prospěch dobra a spravedlnosti. Těch je neustále plno: od naší vlastní pohodlnosti a přenášení zodpovědnosti na druhé až po podlehnutí desinformacím, strachu či naštvanosti. Teď, když se situace vyhrocuje, se po nás chce, abychom zachovali klid, solidaritu, naději, odvahu a víru ve světlo na konci tunelu. Abychom byli oporou a nedali se odradit od starosti o druhé. Zdroje pro náš duchovní zápas s nástrahami nejrůznějšího druhu jsou stále stejné: víra (osobní vztah k Bohu), posilovaná četbou Písma a modlitbou za sebe i za druhé, za zdar svědectví a působení těch, kdo stojí v čele.

Lk 13,31-35

K Ježíšovi přišlo několik farizeů a řekli mu: „Odejdi odtud, protože Herodes tě chce zabít!“ Odpověděl jim: „Jděte a řekněte té lišce: `Vyháním zlé duchy a uzdravuji dnes a zítra, a třetího dne dosáhnu svého cíle. Avšak dnes, zítra a pozítří musím pokračovat v cestě, protože není možné, aby prorok zahynul mimo Jeruzalém.' Jeruzaléme, Jeruzaléme! Zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo jsou k tobě posláni. Kolikrát jsem chtěl shromáždit tvoje děti, jako shromažďuje kvočna kuřátka pod křídla, ale nechtěli jste. Proto váš dům zůstane opuštěný. Říkám vám: Neuvidíte mě, dokud nepřijde (doba), kdy řeknete: ‚Požehnaný, který přichází ve jménu Páně!'“

Ať už farizejové varovali Ježíše z poctivých pohnutek nebo z touhy se ho zbavit, měli pravdu. Ježíšovi je již jasné, že konflikt s vládnoucí mocí je nevyhnutelný. Čeká ho úděl nepohodlného proroka, nepřijímaného mesiáše. Přesto se nedá odradit a pokračuje ve své cestě, protože poslání, které má, je třeba dovést do konce. V tomto směru Ježíše následovat není vůbec snadné. Jsme orientováni na přijetí od lidí kolem sebe, když nám chybí, tak znejistíme a svůj úkol bychom raději vzdali, někdy dokonce vzdáme. Přijetí od druhých nelze zcela pominout, protože na tom leckdy závisí přímo naplnění našeho poslání, našeho úkolu, na druhé straně je však třeba se naučit být na něm do jisté míry nezávislým. Naučit se rozlišovat, kdy nám jde o nás samotné a kdy jde o naplnění poslání, dobro druhých nebo celého společenství. V tomto směru samozřejmě mnohem větší zodpovědnost mají ti, kdo stojí v čele – počínaje rodiči a konče nositeli státních nebo církevních úřadů. Dobro druhých, celého společenství, stojí nad osobní potřebou uznání a akceptace. To je tíha zodpovědnosti.