Neděle 29. 10. 2023 – 30. neděle v mezidobí
Ex 22,20-26
Toto praví Hospodin: „Nesužuj přistěhovalce a neutiskuj ho, neboť sami jste byli přistěhovalci v egyptské zemi. Neubližujte vdově a sirotku. Kdybys jim ublížil, že by si mně stěžovali, uslyším jejich stížnost, můj hněv vzplane, zahubím vás mečem, a vaše ženy budou vdovami a vaši synové sirotky. Půjčíš-li peníze někomu z mého lidu, chudákovi, který bydlí vedle tebe, nechovej se k němu jako lichvář. Nežádej od něho úrok. Vezmeš-li si jako zástavu plášť svého bližního, vrať mu ho do západu slunce. Je to pro něho jediná pokrývka, plášť pro jeho tělo. V čem by měl spát? Bude-li si mně stěžovat, uslyším ho, neboť jsem soucitný.“
Ukázkou velkého důrazu, pro antiku značně neobvyklého, na sociální situaci lidí na okraji společnosti jsou tato ustanovení z tzv. Knihy smlouvy z Exodu (2. knihy Mojžíšovy). Nedodržení sociálních ohledů na cizince-přistěhovalce, chudé lidi, námezdního dělníka a další je Hospodinem viděno jako velké provinění, za něž hrozí vysoký trest. Tak si Bůh Izraele cení života lidí, jichž si necení společnost. Nejen Nový zákon, ale už i ustanovení Starého zákona byla sociálně velmi citlivá, což je obrovskou výzvou i pro nás v době, kdy se zhoršuje situace nejen jednotlivců, ale celých velkých lidských společenstev. Církev musí stát na straně potřebných a opomíjených, jinak ji hrozí zkáza.
1 Sol 1,5c-10
Bratři! Vy sami víte, jak jsme se chovali mezi vámi kvůli vám. A vy jste napodobovali nás i Pána, přijali jste nauku v mnohém soužení, s radostí Ducha Svatého, takže jste se stali vzorem pro všechny věřící v Makedonii a Achaji. Od vás se přece slovo Páně rozšířilo nejen po Makedonii a Achaji, ale i po všech místech se roznesla (zpráva o tom), že jste uvěřili v Boha, takže my o tom už nemusíme nic říkat. Vždyť (tam lidé) sami o tom vypravují, jakého přijetí se nám u vás dostalo a jak jste se od model obrátili k Bohu, abyste sloužili Bohu živému a pravému a vyčkávali z nebe jeho Syna, kterého vzkřísil z mrtvých, totiž Ježíše; ten nás vysvobozuje od blížícího se (Božího) hněvu.
Pavel pokračuje ve své chvále, ve svém ocenění křesťanů z pohanství v Tesalonice. Oni se svým životem, svým přijetím evangelia a jeho aplikací do života stali vzorem k napodobení. Už jejich jednání a život měly misijní rozměr, takže hlásané slovo se pak stalo skutečně věrohodným. Hlásané slovo bez jeho viditelného působení (života podle něj) ztrácí na účinnosti, stává se prázdným zvukem, jakkoliv může krásně znít.
Mt 22,34-40
Když se farizeové doslechli, že (Ježíš) umlčel saduceje, shromáždili se a jeden z nich, znalec Zákona, ho chtěl uvést do úzkých a zeptal se: „Mistře, které přikázání je v Zákoně největší?“ Odpověděl mu: „‚Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je největší a první přikázání. Druhé je podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“
Farizejové se jistě radovali z toho, že Ježíš převezl saduceje a znemožnil jejich snahu ho znemožnit. Ale ani jim to nedá, aby se ho jeden z nich, učitel Zákona, vzdělanec, nesnažil také přivézt do úzkých a ukázat mu svou převahu. Byl nepochybně mistrem v sofistikovaném výkladu Zákona, a tak chtěl předvést celé své umění, svou učenost a očekával debatu, v níž by mohl Ježíše převálcovat, utlouct argumenty a jemností výkladu. Ovšem Ježíš na tuto hru nepřistoupil a shrnul jádro Božího poselství do dvou základních rovin vztahu a konání: milovat Boha, milovat bližního, do čehož spadá i milovat sebe, protože jen ten, kdo miluje sebe opravdovou láskou, je schopen milovat druhé pro ně samotné. Skrze ně pak miluje i Boha, protože Boha nelze milovat bez lásky k druhým lidem. Člověk tedy musí mít rád sám sebe, vážit si sám sebe, aby mohl milovat druhé, vážit si jich, a musí milovat druhé, aby mohl milovat Boha. Nic z toho nejde vynechat.
