Pátek 29. 12. 2023 – vánoční oktáv

1 Jan 2,3-11

Milovaní! Že jsme poznali Ježíše, víme podle toho, když zachováváme jeho přikázání. Kdo tvrdí: "Znám ho", ale jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravda. Kdo však jeho slovo zachovává, v tom je Boží láska opravdu přivedena k dokonalosti. Podle toho můžeme poznat, že jsme v Kristu. Kdo tvrdí, že v něm zůstává, má se i sám chovat tak, jak se choval on.

Milovaní, nepíšu vám o (nějakém) novém přikázání. Je to přikázání staré, které jste slyšeli hned na začátku. To staré přikázání je slovo, které jste slyšeli. Ale přesto všechno je ono přikázání, o kterém vám píšu, (také) nové. Je to pravdivé vzhledem ke Kristu i k vám, neboť tma přechází a pravé světlo už svítí. Kdo tvrdí, že je ve světle, ale svého bratra nenávidí, je dosud ve tmě. Kdo svého bratra miluje, zůstává ve světle a pro nikoho není pohoršením. Kdo však svého bratra nenávidí, je ve tmě a žije ve tmě: neví, kam jde, protože jeho oči pro samou tmu nevidí.

Zachovávat přikázání (v řečtině je množné číslo) – to zní tak trochu starozákonně. Desatero? To však autor nemá primárně na mysli, proto také v druhé polovině našeho úryvku najednou u přikázání přechází do jednotného čísla. Proč je to přikázání staré a zároveň nové? Jde o evangelium a jeho nároky, což adresáti listu slyšeli a znají, ale jde také o jeho aplikaci na nové situace – v tom je nové. Pro autora listu má jediné pojmenování – láska. Týká se především vztahů v obci. Ty nejsou, zdá se z listu, tak úplně jednoduché a harmonické. Neláska zatemňuje pohled člověka, protože vidí jen sám sebe, nevidí nic pozitivního na druhém člověku. Kdo se užírá negativními vztahy k druhým, ničí sebe, ale i své okolí. Láska k druhému člověku v biblickém pojetí neznamená na prvním místě emoci, nýbrž rozhodnutí pro dobro.

Autor znovu připomíná téma tmy a světla. Ve tmě žije ten, kdo zůstává uzavřen sám v sobě, ve své negaci, ve svém sobectví i ve své sebestřednosti. Naopak ve světle žije ten, kdo se dává k dispozici kdo je přítomen pro druhé, kdo se stará o dobro, kdo vyzařuje pokoj, radost, naději. Takový člověk žije v Božím prostoru, ve světle, i když si toho třeba ani není vědom. Nebýt pohoršením je důležité ve vztahu k okolí, tím však se na prvním místě myslí, že člověk žije v souladu s tím, co říká (slova a skutky jsou v jednotě), o lásce k druhému jen nemluví, ale žije jí.

Lk 2,22-35

Když nadešel den očišťování podle Mojžíšova Zákona, přinesli (Ježíše) do Jeruzaléma, aby ho představili Pánu, jak je psáno v Zákoně Páně: ‚Všechno prvorozené mužského rodu ať je zasvěceno Pánu!‘ Přitom chtěli také podat oběť, jak je to nařízeno v Zákoně Páně: pár hrdliček nebo dvě holoubata. Tehdy žil v Jeruzalémě jeden člověk, jmenoval se Simeon: byl to člověk spravedlivý a bohabojný, očekával potěšení Izraele a byl v něm Duch svatý. Od Ducha svatého mu bylo zjeveno, že neuzří smrt, dokud neuvidí Pánova Mesiáše. Z vnuknutí Ducha přišel do chrámu, právě když rodiče přinesli dítě Ježíše, aby s ním vykonali, co bylo obvyklé podle Zákona. Vzal si ho do náručí a takto velebil Boha: „Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka podle svého slova v pokoji, neboť moje oči uviděly tvou spásu, kterou jsi připravil pro všechny národy: světlo k osvícení pohanům a k slávě tvého izraelského lidu.“ Jeho otec i matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli. Simeon jim požehnal a jeho matce Marii prohlásil: „On je ustanoven k pádu a k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat - i tvou vlastní duší pronikne meč - aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí.“

Simeon se dočkal vrcholné chvíle svého života. Nikde není řečeno, že pak hned zemřel, nýbrž smysl jeho života byl naplněn setkáním s Ježíšem, i když Ježíš byl zatím jen nemluvně. Toto setkání v něm vyvolává potřebu chválit Boha, který plní své sliby – a to nejen vůči Izraeli, ale vůči všem lidem. Simeon vidí univerzální význam Božího jednání, nepropadá úzkému nacionálně náboženskému smýšlení. Bůh je Bohem pro všechny, neopomíjí svůj vyvolený lid, ale záleží mu i na ostatních lidech. Překročit horizont „vlastnění spásy“ je důležité i dnes.  Simeon vidí naplnění svého života v tom, že poznává v onom malém dítěti, které rodiče přinášejí do Chrámu, naději pro celý svět. Děti jsou nadějí světa, generace prarodičů vidí tu naději často jasnozřivěji než rodiče, protože už nepotřebuje, aby dítě naplňovalo jejich ambice.

Josef s Marií, ač jako rodina velmi nestandardní, respektují ustanovení svého společenství víry a jednají ve shodě se Zákonem. Přinášejí Ježíše do Chrámu a s ním i předepsanou oběť za prvorozence. Prostřednictvím starce Simeona (i prorokyně Anny) Bůh utvrzuje jejich vědomí toho, že Ježíš není zcela obyčejné židovské dítě, že je Bohem vyvolen k jedinečnému poslání. Každý rodič má radost a je patřičně hrdý, když je jeho dítě výjimečné, když je schopné velkých činů. To má ovšem své stinné stránky, což Ježíšovi rodiče vzápětí slyší z úst Simeonových. Ježíše ani Marii nečekají jen velkolepé věci, ale také mnoho utrpení a bolesti. Výjimečnost vždy vyvolává různorodé až extrémní reakce: obdiv i nenávist. Ježíšova cesta půjde mezi těmito extrémy, ty zasáhnou pochopitelně hluboce i jeho matku.

Je tu ještě jeden zajímavý aspekt, a to stáří Simeonovo i prorokyně Anny, která v tomto úryvku už není zmiňována. Staré společnosti si vážily starých lidí, protože oni v sobě koncentrovali moudrost generací. Je užitečné naslouchat starým lidem a jejich zkušenosti i jejich hodnocení, přestože je jejich pohled často zakotven v minulosti a moderní době třeba příliš nerozumějí. V některých ohledech mohou být jasnozřiví, zejména pokud žijí v otevřenosti vůči Bohu a lidem. Starý člověk už většinou nemá ambice něčeho dosáhnout, „změnit svět“, nemusí už zápasit o své místo na slunci s druhými, proto může vidět některé věci jasněji, nezastíněně osobními zájmy.