Neděle 29. 12. 2024 – svátek Svaté rodiny, Ježíše Marie a Josefa

1 Sam 1,20-22.24-28

Anna počala, a když uplynul čas, porodila syna, dala mu jméno Samuel a pravila: "Od Hospodina jsem si ho vyžádala." Muž Elkana a celá jeho rodina odešli, aby obětovali Hospodinu výroční oběť a (splnili) svůj slib. Ale Anna neodešla. Řekla totiž svému muži: "Přivedu chlapce, až ho odstavím, aby se ukázal před Hospodinem a zůstal tam navždy." Když odstavila Samuela, přivedla ho s sebou do Hospodinova domu v Silo, s tříročním býčkem, s jednou měřicí mouky a s měchem vína; chlapec byl ještě malý. Porazili býka a přivedli chlapce k Helimu. Anna řekla: "Prosím, můj pane, jako že jsi živ, můj pane, já jsem ta žena, která stála tady u tebe a modlila se k Hospodinu. Za tohoto chlapce jsem se modlila, a Hospodin vyslyšel mou žádost, jak jsem ho prosila. A proto také já ho odevzdávám Hospodinu na všechny dny, po které bude živ – je odevzdaný Hospodinu." I klaněli se tam Hospodinu.

Elkanova žena Anna (Chana) patří do řady starozákonních žen, které jsou neplodné, což je pro ně pohana a obtížný životní úděl. Hospodin však vyslyšel její modlitbu v Silu a ona otěhotněla. Dítě, které se má narodit, je zaslíbeno Hospodinu. Anně se narodí chlapec jménem Samuel a ona ho v patřičný čas odevzdá k službě Hospodinu. Svému slibu zůstává věrná – Samuel není ovšem obyčejným dítětem, ale od svého početí dítětem, které zvláštním způsobem Hospodinu patří, je Hospodinovým vyvoleným, důležitou postavou dalších dějin.

Nám v dnešní době je cizí určovat dítěti už na začátku jeho života životní dráhu a osud, rozhodovat za ně. To bylo ve starověku jinak. Text zdůrazňuje jednak Anninu věrnost slibu, její schopnost vzdát se toho, kdo je pro ni životně důležitý (Hospodin ovšem není vnímán jako konkurence, naopak sloužit mu znamená největší poctu, vyznamenání), jednak zvláštní statut samotného Samuela. Každý rodič se nakonec musí „vzdát“ svého dítěte, musí mu dopřát samostatný život, dovolit Bohu, aby je vedl vlastní cestou.

1 Jan 3,1-2.21-24

Milovaní! Hleďte, jak velikou lásku nám Otec projevil, že se (nejen) smíme nazývat Božími dětmi, ale (že jimi) také jsme! Proto nás svět nezná, že nepoznal jeho. Milovaní, už teď jsme Boží děti. Ale čím budeme, není ještě zřejmé. Víme však, že až on se ukáže, budeme mu podobní, a proto ho budeme vidět tak, jak je. Milovaní, jestliže nás svědomí neobviňuje, dodá nám to radostné důvěry v Boha a dostaneme od něho všechno, zač prosíme, protože zachováváme jeho přikázání a konáme, co je mu milé. A to je to jeho přikázání: abychom věřili ve jméno jeho Syna Ježíše Krista a navzájem se milovali, jak nám to nařídil. Kdo zachovává jeho přikázání, zůstává v Bohu a Bůh v něm. A že v nás zůstává, poznáváme podle Ducha, kterého nám dal.

1 Jan je list o lásce, a to o lásce Boha k lidem, lidí k Bohu a lidí navzájem. Láska lidí navzájem ovšem není novým druhem lásky, nýbrž v ní se projevuje láska člověka k Bohu. Největší důstojností člověka je jeho statut Božího dítěte, syna nebo dcery, což na zemi není naplněno zcela. Dokonání této důstojnosti je možné až v definitivnosti Božího království, protože teprve tam lze naplnit to, co znamená být Božím obrazem, poznávat Boha bez zkreslení, být na něj naplno napojen. Zachovávat přikázání – jedno jediné základní – znamená žít láskou. Kdo žije láskou, je také naplněn Duchem.

Lk 2,41-52

Ježíšovi rodiče putovali každý rok do Jeruzaléma na velikonoční svátky. Když mu bylo dvanáct let, vydali se tam na svátky jako obvykle. A když ukončili sváteční dny a vraceli se domů, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě, a jeho rodiče to nezpozorovali. V domnění, že je ve skupině (poutníků), ušli den cesty; (teprve potom) ho hledali mezi příbuznými a známými. Když ho nenašli, vrátili se do Jeruzaléma a hledali ho. Po třech dnech ho našli v chrámě, jak sedí uprostřed učitelů, poslouchá je a dává jim otázky. Všichni, kdo ho slyšeli, žasli nad jeho chápavostí a nad jeho odpověďmi. Když ho (rodiče) uviděli, celí se zarazili a jeho matka mu řekla: "Dítě, proč jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec i já jsme tě s bolestí hledali." Odpověděl jim: "Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce?" Ale oni nepochopili, co jim tím chtěl říci. Potom se s nimi vydal na zpáteční cestu, šel do Nazareta a poslouchal je. Jeho matka to všechno uchovávala ve svém srdci. Ježíš pak prospíval moudrostí, věkem a oblibou u Boha i u lidí.

V 1 Sam to byla matka (Anna), kdo odevzdává dítě Hospodinu, zde v Lk 2 je to dítě samo, syn Ježíš, kdo právě ve věku na hraně dospělosti rozhoduje o své cestě, o své náležitosti k Bohu, o naplnění svého vyvolení a poslání. Každý rodič se nakonec ocitne v situaci Marie a Josefa, kdy musí respektovat volbu životní cesty svého dítěte, i když jí nerozumí, i když má o budoucnosti svého dítěte jiné představy. Podobnou situaci rozpravy dospívajícího chlapce s učenci popisuje o sobě i židovský historik Josephus Flavius ve své biografii Můj život. Ježíš je představen evangelistou jako ten, kdo ví o svém vyvolení, kdo udivuje již v mládí učence své doby svou moudrostí i inteligentní zvídavostí. Ale i jako ten, kdo respektuje své rodiče a podřizuje se jim, dokud nenastane pravý čas samostatného vystoupení.

Maria nerozumí, ale důvěřuje a uchovává vše v sobě. To matky dělají. Láska k dítěti znamená respekt k jeho samostatné cestě, důvěru  v ně i přes jistou neporozumění a uchovávání v srdci, v paměti ducha.