Středa 29. 5. 2024 – 8. týden v mezidobí
1 Petr 1,18-25
Milovaní! Víte přece, že jste ze svého prázdného způsobu života, jak jste ho zdědili po předcích, byli vykoupeni ne snad nějakými (věcmi) pomíjejícími, stříbrem nebo zlatem, ale drahou krví Krista jako bezúhonného a neposkvrněného beránka. On byl ovšem k tomu vyhlédnut už před stvořením světa, ale pro vás se objevil (teď) na konci časů. Skrze něho jste uvěřili v Boha, který ho vzkřísil z mrtvých a oslavil, takže když věříte, můžete zároveň v Boha i doufat. Očistili jste se poslušností vůči pravdě, abyste byli schopni nestrojené bratrské lásky. Mějte se proto navzájem rádi upřímně a vroucně. Vždyť se vám dostalo nového života, a to ne plodivou silou pomíjející, ale nepomíjející: živým a neproměnným Božím slovem. Neboť `každý člověk je jako tráva a všechna jeho nádhera jako květ trávy. Tráva uschne a květ opadá, ale slovo Páně trvá navěky' - totiž slovo (evangelia), které vám bylo zvěstováno.
Autor listu (jde nejpravděpodobněji o pseudepigraf pod jménem Petrovým) jednak nepřímo hovoří o Ježíšově preexistenci, resp. o Božím záměru s osobou Ježíše Krista, a jeho vtělení interpretuje jako konec času. Tím samozřejmě nechce říci, že nastává konec – od té doby uplynulo víc než 19 století, ale že Ježíšovým narozením, smrtí a zmrtvýchvstáním začala poslední etapa lidských dějin, změnila se situace vztahu Boha a člověka. Z toho může člověk (adresát listu) těžit. Křtem člověk vstoupil do bezprostředního vztahu k Bohu a má z toho i pro své jednání vyvozovat důsledky (autor samozřejmě má na mysli dospělé lidi, kteří byli pokřtěni). Jednání má být založeno na vzájemné úctě, respektu a lásce. Novým životem je míněn podíl na věčnosti, jejž je možné už v rámci pozemské existence.
Mk 10,32-45
Petr řekl Ježíšovi: Učedníci byli na cestě do Jeruzaléma a Ježíš pospíchal před nimi; byli zaraženi a následovali ho s bázní. Vzal si stranou zase svých Dvanáct a začal jim mluvit o tom, co na něj čeká: "Hle, jdeme do Jeruzaléma a Syn člověka bude vydán velekněžím a učitelům Zákona. Odsoudí ho k smrti a vydají pohanům a budou se mu posmívat a plivat na něj a zbičují a zabijí ho, ale po třech dnech vstane." Tu k němu přistoupili Zebedeovi synové Jakub a Jan a řekli mu: "Mistře, rádi bychom, kdybys nám splnil, oč tě požádáme." Odpověděl jim: "Co chcete, abych pro vás udělal?" Řekli mu: "Dej, ať v tvé slávě zasedneme jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici." Ale Ježíš jim řekl: "Nevíte, co chcete. Můžete pít kalich, který já piji, nebo dát se ponořit v křest, ve který já budu ponořen?" Oni mu odpověděli: "Můžeme!" Ježíš jim řekl: "Kalich, který já piji, pít budete, a v křest, ve který já budu ponořen, ponořeni budete. Ale posadit po mé pravici nebo levici není má věc, nýbrž je pro ty, kterým je to připraveno." Když to slyšelo ostatních deset, rozmrzeli se na Jakuba a na Jana. Ježíš si je zavolal a řekl jim: "Víte, že ti, kdo se pokládají za panovníky, tvrdě vládnou národům a velmoži jim dávají cítit svou moc. Mezi vámi však tomu tak nebude. Ale kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem, a kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny."
Ježíš v podání evangelisty již potřetí svým učedníkům sděluje, co ho čeká – zrada, pohana, výsměch, odsouzení, smrt, zmrtvýchvstání. On, jejich Mistr, jim potřetí předkládá, že v Jeruzalémě, kam směřují, jej nečeká nic dobrého. Zároveň přidává ovšem i to, že ta hrůza není všechno, že bude překonána. Učedníci jsou jako hluší, Slyší snad jen ten úplný konec – Zebedeovci zažili Ježíšovo proměnění na hoře, tak možná proto se chytají jen těch posledních slov, že Ježíš vstane. A místo empatického naslouchání a emocionálního souznění s Ježíšem se začnou domáhat výsostného postavení, což samozřejmě naštve ty ostatní. Ani po tolika zkušenostech s Ježíšem učedníci nechápou, co znamená následování, co znamená Ježíšova vydanost. Pořád žijí ve svých představách o privilegiích. Bůhví co si pod tím představovali. Ježíš je vyvádí z omylu. Jeho cesta je cestou kenoze, cestou pokory a oběti. Místo „nahoře“ může zastávat pouze ten, kdo je schopen ho pojmout jako službu všem, i těm nejposlednějším. To je radikálně odlišné myšlení než myšlení prosazující se ve světě, tehdy jako dnes.