Čtvrtek 29. 7. 2021 – památka sv. Marty
Původní památka sv. Marty byla dekretem Kongregace pro bohoslužbu a svátosti ze dne 26. ledna 2021 změněna na památku sv. Marty, Marie a Lazara. Nové liturgické texty se budou používat, jakmile je schválí Česká biskupská konference a překlad potvrdí Kongregace pro bohoslužbu a svátosti. Do té doby se použije textů z původní památky.
Ex 40,16-21.34-38
Mojžíš učinil všecko přesně tak, jak mu Hospodin přikázal. První den prvního měsíce druhého roku byl příbytek Boží postaven. Mojžíš postavil příbytek (takto): rozmístil podstavce, zasadil desky, zastrčil závory a vztyčil sloupy. V příbytku rozprostřel stan a nahoru na stan umístil pokrývku, tak jak mu přikázal Hospodin. Potom vzal svědectví (desky Zákona) a vložil je do archy, prostrčil k arše tyče a nahoru na archu dal slitovnici. Když přinesl archu do příbytku, zavěsil vnitřní oponu a zastřel archu svědectví, jak Hospodin přikázal Mojžíšovi. Tu oblak zahalil stan schůzky a Hospodinova velebnost naplnila příbytek. Mojžíš nemohl přistoupit ke stanu schůzky, neboť se nad ním vznášel oblak a Hospodinova velebnost naplnila příbytek. Kdykoli se oblak z příbytku zvedl, synové Izraele vytáhli, a tak to dělali po celou dobu svého putování. Jestliže se oblak nezvedl, nevytáhli až do dne, kdy se zdvihl. Hospodinův oblak byl nad příbytkem ve dne a oheň v noci před očima celého domu Izraele po celou dobu putování.
Mojžíš podle pokynů Hospodinových vybuduje stánek, který je jakýmsi zárodkem budoucího Chrámu. A ten, jak pak interpretuje List Židům, je jen odleskem nebeské svatyně. Archa obsahovala desky Zákona a nad archou bylo víko, zv. slitovnice, v Chrámě pak s postavami dvou cherubů, kteří ji měli střežit. O archu Židé přišli při zničení Šalamounova chrámu v roce 587/6 př. n. l. V tzv. Druhém chrámu již byla velesvatyně prázdná.
List Římanům spojuje ve 3. kap. slitovnici (hebr. kapporet) s Ježíšovým výkupným činem – smrtí na kříži. Slitovnice bývala o Dni smíření (Jom kippur) kropena krví obětovaného beránka, což byl symbolický akt vyjadřující smíření člověka s Bohem (odpuštění hříchů), Ježíšova krev (smrt) tento akt realizovala definitivně.
Svatyně- chrám je dočasným symbolem Božího přebývání, což ve vyprávění symbolizuje oblak. Dočasnost Chrámu i kostelů a jiných svatyň a posvátných míst vystihuje Kniha Zjevení, když zdůrazňuje, že v nebeském Jeruzalémě již žádný chrám není, protože je tam trůn Boží a Beránkův. Tam, kde je člověk s Bohem v trojici definitivně spojen, již není zapotřebí symbolického odkazu. Tam je realita již žita naplno.
Jan 11,19-27
K Martě a Marii přišlo mnoho židů, aby je potěšili (v žalu) nad bratrem. Když Marta uslyšela, že Ježíš přichází, chvátala mu naproti. Marie zůstala v domě. Marta řekla Ježíšovi: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by byl neumřel. Ale vím i teď, že ať bys žádal Boha o cokoli, Bůh ti to dá.“ Ježíš jí řekl: „Tvůj bratr vstane.“ Marta mu odpověděla: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“ Ježíš jí řekl: „ Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i když umřel, bude žít, a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?“ Odpověděla mu: „Ano, Pane, věřím, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.“
Jinou možností evangelního čtení je příběh Marie a Marty z Lk 10,38-42. Ale památka je dnes rozšířena na Martu, Marii a Lazara, tedy postavy figurující společně v Janově evangeliu. Je pozoruhodné, že v tomto textu pronáší základní christologické vyznání, jež je běžně u synoptiků vyhrazeno Petrovi, žena, právě Marta. Marta je žena akce, vychází Ježíšovi vstříc, a i když je její víra ještě neúplná, vkládá svou naději do Ježíše. Ježíš pak její víru vede dál. Marta se nechá Ježíšem vést, což vrcholí jejím vyznáním.
Marta je vzorem aktivního přístupu k víře a ochoty nechat se vést dál. Není důležité, že víra člověka není dokonalá, že se člověk ve svých očekáváních víry může mýlit, ale je důležité víru nevzdat, nechat se provést jejími úskalími.
