Sobota 29. 7. 2023 – 16. týden v mezidobí
Ex 24,3-8
Mojžíš přišel a sdělil lidu všechna Hospodinova slova a ustanovení. Lid odpověděl jedním hlasem: „Splníme všechno, co mluvil Hospodin!“ Mojžíš pak všechna Hospodinova slova napsal; časně zrána pak vstal a postavil pod horou oltář a dvanáct pamětních kamenů podle dvanácti kmenů Izraele. Poslal jinochy z izraelských synů, aby obětovali celopaly a přinesli býčky jako pokojné oběti Hospodinu. Mojžíš vzal polovici krve, vlil ji do obětních misek a (zbylou) polovicí krve postříkal oltář. Pak vzal knihu smlouvy a četl ji nahlas lidu. A oni řekli: „Poslušně splníme všechno, co mluvil Hospodin.“ Potom vzal Mojžíš krev, pokropil lid a řekl: „Hle, to je krev smlouvy, kterou s vámi sjednal Hospodin podle všech těchto slov.“
Mojžíš z pověření Hospodinova uzavírá s lidem smlouvu. Toto téma bylo pro Izrael natolik zásadní, že v různých variantách opakuje. Jedna mluví o deskách Zákona, tato o knize smlouvy, z níž Mojžíš čte. Jde o zpětnou reflexi skutečnosti, že Izrael je vyvoleným lidem, s nímž uzavřel Hospodin výjimečnou smlouvu a jejž pověřil výjimečným posláním. Vyvolení Izraele neznamená automaticky „lepší zacházení“, lepší úděl v dějinách (spíš naopak), nýbrž posvátný úkol, který má Izrael ve prospěch všech národů plnit. Je to vyvolení ke službě. Vznešené sice, ale velmi náročné a navíc vyžadující svatost lidu, věrnost „až za hrob“.
Mt 13,24-30
Ježíš předložil zástupům jiné podobenství: „Nebeské království je podobné člověku, který nasel na svém poli dobré semeno. Ale když lidé spali, přišel jeho nepřítel, rozházel mezi pšenici plevel a odešel. Když pak osení vyrostlo a nasadilo na klas, tehdy se ukázal i plevel. Tu přišli služebníci k hospodáři a řekli mu: `Pane, copak jsi nenasel na svém poli dobré semeno? Odkud se tedy vzal plevel?' On jim odpověděl: `To udělal nepřítel.' A služebníci mu řekli: `Máme jít a (plevel) sesbírat?' On však řekl: `Ne. Jinak byste při sbírání plevele mohli s ním vytrhat i pšenici. Nechte obojí spolu růst až do žní – a o žních řeknu žencům: Nejprve seberte plevel a svažte ho do snopků k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.'“
Tohle zná každý zahradník. Plevel bují, i když je sucho. Ale odlišit plevel od kulturní plodiny (trávu od obilí) není dlouho vůbec jednoduché. Radikální pletí je nejen náročné, ale často i ničivé, protože člověk vytrhá i to, co nechce. Nechat plevel bujet je nám proti srsti. A to je jen plevel. Když jde o zlo, tak to je mnohem náročnější. Je nutné bojovat proti zlu, jak to jde, ale leckdy nezbývá než některé věci připustit. A leckdy ani není jasné, jak to je, protože věci nejsou černobílé, život je mnohdy velmi komplikovaný. Všechny radikální pokusy eliminovat všechno, co se pokládalo za špatné a zlé, skončily tragicky. Zvrhly se v neprospěch člověka, v neprospěch dobra, protože člověk není Bůh, aby viděl věci až do konce. Člověk není s to s naprostou jasností vidět věci, jak skutečně jsou. To se týká individuálních osudů i osudů celých společností. Toto podobenství je výzvou k trpělivosti a důvěře, nakonec bude definitivně odděleno dobro a zlo a zlo bude definitivně zničeno. Ale do té doby je naše poznání relativní a je třeba to brát v úvahu. To nám nesmí bránit v úsilí o dobro, ale zbavuje nás to mesiášského komplexu, přetížení zodpovědností. Radujme se víc z dobra, z dobré setby a plodů a nenechme se zahltiti zlem, pocitem neschopnosti, depresemi z neúčinnosti či dočasného vítězství zla.
