Čtvrtek 29. 8. 2024 – 21. týden v mezidobí

1 Kor 1,1-9

Pavel, z Boží vůle povolaný za apoštola Ježíše Krista, a bratr Sosthenes členům církevní obce v Korintě, kteří byli posvěceni v Kristu Ježíši a povoláni do stavu svatých, a také všem, kteří kdekoli vzývají jméno Pána Ježíše Krista, (Pána) svého i našeho. Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista. Neustále za vás děkuji svému Bohu pro Boží milost, která vám byla dána v Kristu Ježíši. Neboť v něm jste v každém ohledu získali bohatství všeho druhu, jak v nauce, tak v poznání. Vždyť přece svědectví o Kristu bylo u vás jako pravé dokázáno, takže nejste pozadu v žádném Božím daru; jen ještě musíte vytrvale čekat, až přijde náš Pán Ježíš Kristus. On vám také dá, že vytrváte až do konce, takže budete bez úhony v onen den našeho Pána Ježíše Krista. Věrný je Bůh, a on vás povolal k tomu, abyste měli společenství s jeho Synem Ježíšem Kristem, naším Pánem!

Jde o úvodní pasáž z 1 Kor. Tento list však nebyl prvním, který Pavel do Korinta psal, nicméně ten první se nám nedochoval, jen z textu víme, že existoval. Dokonce i Korinťané Pavlovi psali různé dotazy a on jim na ně odpovídá (zejména v 7. kapitole). Pasáž, která je zařazena jako liturgické čtení, je klasickým úvodem antického dopisu, kde se představuje pisatel, je jmenován ten, komu je list určen, a následuje pozdrav. Pavel své listy pak doplňuje (s výjimkou Gal) ještě tzv. díkůčiněním, tedy díky Bohu za obec, což je ve skutečnosti modlitba.

Pavel charakterizuje adresáty jako posvěcené, dokonce jako vyvolené svaté. Tím jim dává najevo de facto, co je jejich úkolem, jak se mají chovat. Nejde o již dosaženou svatost života (mravní a duchovní dokonalost), nýbrž o dar, kterého se jim Božím zásahem ve křtu dostalo. Svatí jsou pro své spojení s Bohem skrze Ježíše Krista – a tomu mají svým životem dostát. Jak je pak zřejmé z listu samého, korintští křesťané byli velmi dynamičtí a problematičtí a Pavel s nimi měl dost složité vztahy. V úvodu zdůrazňuje, co všechno Korinťané dostali od Boha (pravou nauku a poznání), protože oni si zakládali na různých neobvyklých projevech a darech. Všechno, co dostali je darem Božím, to si mají uvědomit, nebyli o nic ošizeni. Důležité je, aby to všechno užívali tak, aby s čistým štítem mohli stát před Bohem, až nastane čas. Právě Korinťanům musel Pavel stále připomínat, že hlavním dárcem všeho je Bůh, že on je hlavní osobou jejich života – a ne jednotliví kazatelé či jiní důležití lidé.

Člověk leckdy touží po různých věcech a schopnostech a málo si uvědomuje, co všechno dostal. Děkovat a být vděčný by mělo patřit k životu křesťana. Člověk nemá přeceňovat působení druhých lidí. Za jejich službu je vděčnost na místě, ale tím hlavním, k němuž se má obracet lidská vděčnost je Bůh v Trojici.

Mt 24,42-51

Ježíš řekl svým učedníkům: „Bděte tedy, protože nevíte, který den váš Pán přijde. Uvažte tohle: Kdyby hospodář věděl, v kterou noční dobu přijde zloděj, jistě by byl vzhůru a nedovolil by mu prokopat se do domu. Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete. Kdo je tedy ten věrný a rozvážný služebník, kterého pán ustanovil nad svou čeledí, aby jim dával včas jídlo? Blaze tomu služebníkovi, kterého pán při svém příchodu najde, že to dělá. Amen, pravím vám: Ustanoví ho nad celým svým majetkem. Je-li však služebník špatný a myslí si: ‚Můj pán tak hned nepřijde‘ a začne tlouci své druhy ve službě a hoduje a popíjí s opilci, přijde pán toho služebníka v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou netuší; ztrestá ho a odsoudí ho ke stejnému údělu s pokrytci. Tam bude pláč a skřípění zubů.“

Ježíšova výzva k bdělosti nám může znít mnohem méně aktuálně než jeho původním posluchačům i primárním adresátům evangelia. Bdělost nemusí být zaměřena jen na druhý příchod Ježíšův (ten jsme tak nějak odsunuli do nepředstavitelné budoucnosti) ani na možnost smrti, ale na nabídky, které přicházejí. Bdělý a připravený člověk dokáže využít času ke smysluplnému naplňování života, k rozvoji sebe i druhých, k růstu dobra.

I když nám to tak leckdy nepřipadá, špatné jednání a jeho následky ze světa nezmizí a čas jejich odhalení a potrestání přijde. Vina člověka nakonec vždycky nějak doběhne, a když ne jeho osobně, tak jeho blízké či potomky. To platí o jednotlivcích stejně jako o společnostech či státech. I o církvi.