Neděle 3. 1. 2021
Sir 24,1-4.12-16 (řec. 1-2.8-12)
Moudrost se sama chválí a slaví uprostřed svého lidu. Otvírá svá ústa ve shromáždění Nejvyššího a velebí se před jeho zástupy: Tvůrce veškerenstva mi dal rozkaz, můj stvořitel mi poručil vztyčit stan. Řekl mi: "Usaď se v Jakubovi, v Izraeli měj své dědictví!" Před věky na počátku mě stvořil, až na věky být nepřestanu. Před ním ve svatostánku jsem konala svou službu a pak na Siónu jsem obdržela sídlo. Usadil mě v městě, které miloval jako mě, v Jeruzalémě vykonávám svou moc. V lidu plném slávy jsem zapustila kořeny, v Pánově údělu, v jeho dědictví.
Kniha Sirachovec (z doby kolem r. 200 př. n. l. v hebrejské verzi) patří do souboru tzv. mudroslovné literatury, jejímž hlavním cílem je poskytnout čtenářům rady do života, většinou praktické (často typu přísloví). Jako mešní čtení vybraná část z tohoto biblického spisu je chválou moudrosti a oslavou toho, že má své sídlo uprostřed vyvoleného národa. Moudrost tu nabývá charakteristiky preexistující osoby, je zosobněním Boží přítomnosti. Je na jedné straně spojená s Tórou (Zákonem), na druhé s Chrámem, což byly dva základní pilíře, o něž se v Izraeli opírala úcta k Bohu.
Moudrost je zásadní kvalitou pro dobrý život – je třeba prosit, aby se usídlila i u nás, uprostřed nás, církve i společnosti, protože bez ní vládne lidská vypočítavost, krátkozrakost, hloupost. Moudrý člověk je zakotvený člověk, člověk, který žije v souladu se sebou, s přírodou, s ostatními lidmi dobré vůle, v přátelství s Bohem, když v něj věří. Nezáleží přitom na tom, jak daleko to ve společnosti či církvi dotáhl. Mám před očima staré ženy typu Pepíkovy maminky či Marie Prcínové, ale i další, kteří rozdávali/rozdávají porozumění, lásku, přátelství, nelomili/nelomí rukama nad zkázou světa a nepropadali/nepropadají stresu a shonu po marných věcech. Moudrost není výsadou věřících, i když pro Izrael byla samozřejmě spojena s vírou a životem podle Božích ustanovení, nýbrž těch, kdo pronikají pod povrch věcí.
Ef 1,3-6.15-18
Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, on nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem. Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění v lásce, ze svého svobodného rozhodnutí nás předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista. (To proto,) aby se vzdávala chvála jeho vznešené dobrotivosti, neboť skrze ni nás obdařil milostí ve svém milovaném (Synu).
Slyšel jsem, jak věříte v Pána Ježíše a jakou lásku projevujete všem křesťanům, a proto nepřestávám za vás děkovat, když na vás vzpomínám ve svých modlitbách, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, udělil dar moudře věci chápat a jejich smysl odhalovat, (takže budete moci mít) o něm správné poznání. On ať osvítí vaše srdce, abyste pochopili, jaká je naděje těch, které povolal, jaké poklady slávy (skrývá) křesťanům jeho dědictví.
První část tohoto textu je hymnus (resp. jeho část), který je také součástí brevířových hymnů. Bůh nás zahrnul dary, které spočívají v jeho vyvolení a pozvání ke svatosti, ke sdílení života v Božím království.
Druhou část představuje autorovo díkůvzdání (část listu následující po úvodu) a modlitba za adresáty. Autor listu vyprošuje svým adresátům moudrost od Boha, onu schopnost vidět pod povrch věcí. To dovoluje člověku, aby měl správné poznání o smyslu věcí, dění, vlastního života, aby nalezl své pravé místo a byl šťastný. Bůh zve člověka ke svatosti, což znamená, že ho zve k sobě, zve ho k naplnění života, k odvaze víry. Bůh s každým z nás od počátku počítá. Žádný člověk není pro něj málo důležitý. Nejlepší oslavou Boha je dobrý člověk, skutečně šťastný člověk.
Jan 1,1-18
Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a ten život byl světlem lidí. To světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila. Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Přišel jako svědek, aby svědčil o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. On sám nebyl tím světlem, měl jen svědčit o tom světle. Bylo světlo pravé, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo na svět. Na světě bylo a svět povstal skrze ně, ale svět ho nepoznal. Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali. Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno, kdo se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Jan o něm vydával svědectví a volal: "To je ten, o kterém jsem řekl: 'Ten, který přijde po mně, má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.'" Všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milost za milostí. Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda přišly skrze Ježíše Krista. Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Syn, který spočívá v náručí Otcově, ten (o něm) podal zprávu.
Stejný hymnus se četl na svátek Narození Páně ve dne. Bůh se vyslovil do světa ve svém Synu. A jeho slovo se zhmotnilo v osobě Ježíšově. Toto Slovo je životadárné, je v něm zakotveno celé stvoření. Je víc než ona personalizovaná moudrost (Sofia), protože je skutečným člověkem. Vtělením začíná nová a závěrečná etapa světa, jež je pro nás ve znamení Božího synovství. Nejsme již dětmi Božími v nevlastním smyslu slova, nýbrž bratry a sestrami vtěleného Slova-člověka Ježíše a tím v novém stupni dětmi Božími.
Ježíš přichází jako světlo, které má sílu osvětlit každého člověka, má sílu prosvětlit každého člověka, aby skrze něho zářil. Nesmíme to světlo pohlcovat do sebe a nepropouštět ven, „mít tlusté sklo“, bránit ve výhledu. Světlo pohlcujeme, když nejsme jako Jan, když se soustřeďujeme sami na sebe, vidíme především sebe, když jsme temní, protože nenalézáme žádný důvod pro radost a lásku, když chceme uchvacovat Boží dary pro sebe.
