Středa 3. 1. 2024 – doba vánoční

1 Jan 2,29 - 3,6

Milovaní! Víte, že (Bůh) je spravedlivý. Proto také buďte přesvědčeni, že každý, kdo žije spravedlivě, je z něho narozen. Hleďte, jak velikou lásku nám Otec projevil, že se (nejen) smíme nazývat Božími dětmi, ale (že jimi) také jsme! Proto nás svět nezná, že nepoznal jeho. Milovaní, už teď jsme Boží děti. Ale čím budeme, není ještě zřejmé. Víme však, že až on se ukáže, budeme mu podobní, a proto ho budeme vidět tak, jak je. Každý, kdo skládá tuto naději v něho, uchovává se čistý, jako on je čistý. Kdo páchá hříchy, přestupuje (Boží) zákon – hřích je totiž přestoupení (Božího) zákona. A víte, že on přišel, aby hříchy odstranil. On však je bez hříchu. Žádný, kdo v něm zůstává, nehřeší. Žádný, kdo hřeší, (nikdy) ho neviděl, ani nepoznal.

Autor hovoří o Boží spravedlnosti, jíž se ovšem nemyslí primárně, že Bůh je spravedlivým soudcem, který dobro odměňuje a zlo trestá, nýbrž že Bůh je svatý, tedy ten, kdo usiluje neustále o dobro a lásku. Proto ten, kdo usiluje o dobro a lásku, žije spravedlivě, je tím pádem narozen z Boha. Pro autora k tomu sice neodmyslitelně patří víra v Boží jednání v Kristu jako vrcholu Boží spravedlnosti, ale jeho výrok jej přesahuje: každý, kdo jedná jako Bůh, je z Boha, i když to třeba neví. To je důležité a nadějeplné sdělení Boha poznává jen ten, kdo je jako on otevřen dobru a lásce, kdo dává sám sebe ve službě dobru a lásce. To je pravý Boží syn/dcera. Naše určení není ještě zcela naplněné, a i když již tady můžeme prožívat skutečnost náležitosti k Bohu jako otci, není to ještě plnost toho, k čemu jsme povoláni. Je skvělé být Božími dětmi, ale ještě skvělejší je, že to není ještě vrcholem našeho bytí.

Hřích je zlo, proto každý, kdo propadá zlu, nemůže žít ve společenství s Bohem. Nejde tu o lidské nedokonalosti, lidské chyby a poklesky, nýbrž o základní nerespektování toho, k čemu je člověk určen a povolán.

Jan 1,29-34

Na druhý den (Jan) viděl Ježíše, jak jde k němu, a řekl: "Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa! To je ten, o kterém jsem řekl: `Po mně přijde ten, který má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.' Ani já jsem ho neznal, ale proto jsem přišel křtít vodou, aby byl zjeven izraelskému národu." A Jan vydal svědectví: "Viděl jsem, jak Duch sestoupil jako holubice z nebe a zůstal na něm. Ani já jsem ho neznal, ale ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl: 'Na koho uvidíš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem Svatým.' A já jsem to viděl a dosvědčuji: To je Syn Boží."

Všechna evangelia mluví o Ježíšově křtu v Jordánu od Jana Křtitele, a to různým způsobem. Pro autora Janova evangelia z historické události Ježíšova křtu zůstal jen odkaz na holubici jako symbolu Ducha svatého. V Janově evangeliu jde především o tuto událost jako zjevení Ježíšova významu a poslání. Ježíš je naplněn Duchem svatým, je pln Božího ducha, patři do Božího společenství, je poslán v roli Božího Syna na tuto zem. Jan Křtitel je svědkem, postavou, která ustupuje do pozadí, za posláním, které mu je svěřeno – jeho křest už není vykládán jako křest na odpuštění hříchů, jako cesta osvobození z Božího soudu, nýbrž jako prostředek pro zjevení Ježíšova významu pro Izrael, Ježíše jako jediné cesty spásy. Jan nepřitahuje pozornost na sebe, nýbrž ji směřuje na Ježíše.

Autor evangelia se tak nepřímo kriticky vyjadřuje k jisté konkurenci mezi učedníky Jana Křtitele a učedníky Ježíšovými z tzv. janovských obcí.