Čtvrtek 3. 10. 2024 – 26. týden v mezidobí

Job 19,21-27

Job se ujal slova a řekl: „Smilujte se nade mnou, smilujte se, moji přátelé, vždyť ranila mě Boží ruka. Proč mě stíháte jako Bůh? Nemůžete se nasytit mého masa? Kéž by byla napsána má slova, kéž by byla vyryta do mědi, železným rydlem do olova, navěky vtesána do kamene. Ale já vím, že můj Obhájce žije a jako poslední vstane na zemi, u sebe mě postaví po mém probuzení a ve svém těle spatřím Boha. Já sám ho spatřím, mé oči ho uvidí, ne jako nepřítele: mé ledví v mém nitru touhou (po něm) prahne.

Job odmítá kritiku svých přátel, jejich přesvědčování, že se něčím nepochybně provinil. Jeho obviňováním hájí jakousi vlastní spravedlnost, hájí sebe. Job se nakonec dovolává Boží spravedlnosti, věří v přijetí u Boha. Onen verš „Ale já vím, že můj Obhájce žije…“ se používá v pohřební liturgii jako zpěv důvěry ve vzkříšení i ve spravedlivý a milostivý Boží soud. Bůh je Obhájce, člověk nakonec dojde spravedlnosti, i když to v pozemské realitě nemusí vyjít naplno podle lidských představ. Bůh – přes vše těžké, co člověk prožívá, aniž se provinil – není nepřítelem, stále přeje člověku štěstí a k němu ho nakonec doprovodí, a to nejen za hranicí času, nýbrž už na zemi. Poznání Boha (ono uvidět Boha) je naplněním života, je štěstím, i když není možné v plnosti, ale na tuto plnost odkazuje.

Lk 10,1-12

Pán ustanovil ještě jiných dvaasedmdesát (učedníků), poslal je před sebou po dvou do všech měst a míst, kam chtěl sám přijít, a řekl jim: „Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň. Jděte! Posílám vás jako ovce mezi vlky. Nenoste měšec, ani mošnu, ani opánky. S nikým se cestou nepozdravujte. Když někde vejdete do domu, napřed řekněte: ‚Pokoj tomuto domu!‘ Bude-li tam člověk hodný pokoje, spočine na něm váš pokoj, jinak se vrátí k vám. V tom domě zůstaňte a jezte a pijte, co vám dají, protože dělník má právo na svou mzdu. Nepřecházejte z domu do domu! Když přijdete do některého města a přijmou vás tam, jezte, co vám předloží, uzdravujte tamější nemocné a říkejte jim: ‚Přiblížilo se k vám Boží království!‘ Když přijdete do některého města a nepřijmou vás, vyjděte do jeho ulic a řekněte: ‚I ten prach, který se nám ve vašem městě přichytil na nohou, vám tu střásáme. To si však pamatujte: Přiblížilo se Boží království!‘ Říkám vám: Sodomě bude v onen den lehčeji než takovému městu.“

Ježíš se podle Lk dělí o své charisma nejen se svými nejbližšími dvanácti učedníky, nýbrž povolává další (i 72 je symbolickým počtem 6 x12). I tento širší okruh učedníků je povolán, aby hlásal onu základní zvěst o přítomnosti Božího království a dokládal svými činy, šířením pokoje a navracením lidí k plnosti života (uzdravováním). Učedníci nemají přebíhat z místa na místo, vybírat si třeba lepší bydlo (jsou na přízeň ostatních a Boží milost plně odkázáni), nýbrž zůstat na jednom místě a působit tam, dokud je třeba. Když nejsou přijati, mají jít dál a nemají se nechat odradit, nýbrž prorockým gestem (střesením prachu z bot) vyjádřit, že odmítnutí ze strany lidí berou, nicméně je varovat před následky tohoto odmítnutí. Nejde o ně samotné, nýbrž o nepřijetí Boží nabídky. A to má vážné důsledky.