Flp 2,5-11

Bratři! Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš: ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán.

Pavel tu se svými doplňky cituje raně křesťanský hymnus o Kristu. Ježíš je protipólem Adama. Zatímco člověk-Adam se chtěl stát rovným Bohu, Boží Syn se vzdal své rovnosti a stal se člověkem. Řečtina má pro to výraz, jenž znamená „vyprázdnit se“, „ponížit se“ – ono vyprázdnění, jež máme i my následovat – znamená vzdát se nároků, vzdát se nadřazenosti, a to i ve vztahu k vlastnímu životu.

Lk 14,15-24

Jeden z hostů (ve farizeově domě) řekl Ježíšovi: „Blahoslavený, kdo se zúčastní hostiny v Božím království.“ On mu řekl: „Jeden člověk chystal velkou hostinu a pozval mnoho (hostů). Když byl čas k hostině, poslal svého služebníka, aby vyřídil pozvaným: ‚Pojďte, už je připraveno!‘ A najednou se začali všichni vymlouvat. První mu vzkázal: ‚Koupil jsem pole, a musím se na ně jít podívat, prosím tě, omluv mě.‘ Druhý řekl: ‚Koupil jsem pět párů býků, a jdu je vyzkoušet. Prosím tě, omluv mě.‘ A jiný vzkázal: ‚Oženil jsem se, a proto nemohu přijít.‘ Služebník se vrátil a oznámil to svému pánovi. Pána domu to rozhněvalo. Řekl služebníkovi: ‚Jdi rychle na náměstí a do ulic města a přiveď sem žebráky a mrzáky, slepé a chromé!‘ Služebník pak hlásil: ‚Pane, stalo se, cos nařídil, a ještě je místo.‘ A pán řekl služebníkovi: ‚Jdi ven na cesty a k plotům a přinuť lidi, ať přijdou, aby se můj dům naplnil. Ale to vám říkám: Žádný z těch pozvaných neokusí z mé hostiny!‘"

Když je člověk příliš zahlcen sám sebou, tak se může stát, že propase vhodný čas a kvůli zanedbatelným starostem nedorazí na hostinu, jež pro něj může znamenat obrovskou životní šanci. Je třeba se osvobodit od sebe sama, aby se člověk nepovažoval za tak důležitého, že nevidí, co se kolem děje, co se mu nabízí. Všichni ti pozvaní měli legitimní důvody k omluvě, ale viděli jen svůj problém, svůj zájem, své představy o řádu věcí a skrze to nebyli schopni prohlédnout a uvidět lásku, která se jim nabízela. Je možné vidět a slyšet, a přesto zůstat slepým a hluchým – na rozdíl od těch, kteří jsou opravdu slepí a hluší, a přesto vidí a slyší, protože nejsou tak fixováni na sebe, neboť ví o své bídě, o své nedostatečnosti a pozvání si váží.