Středa 3. 11. 2021 – 31. týden v mezidobí
Řím 13,8-10
Bratři! Nebuďte nikomu nic dlužni – jen vzájemnou lásku. Neboť kdo druhého miluje, splnil Zákon. Vždyť přikázání ‚nebudeš cizoložit, nebudeš zabíjet, nebudeš krást, nebudeš žádostivý‘, a je-li ještě nějaké jiné přikázání, všecka jsou shrnuta v tomto: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe‘. Láska bližnímu neubližuje. Naplněním Zákona je tedy láska.
Pavel shrnuje své poučení o tom, jak mají křesťané jednat, odkazem na přikázání lásky, jak je formulováno v Zákoně. Aniž to výslovně říká, vyjadřuje se ve stejném duchu jako Ježíš. Zákon lze shrnout do přikázání lásky k Bohu a k druhému (včetně sebe sama). Zde jde o vztah mezi lidmi. Láska není chápána ve smyslu citové náklonnosti, nýbrž jako úsilí o dobro druhého člověka bez ohledu na to, o koho jde. To jednání, jaké by člověk chtěl zakoušet od druhých vůči sobě, to má prokazovat druhým.
Lk 14,25-33
Ježíše cestou doprovázely velké zástupy. Obrátil se k nim a řekl: „Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce, svou matku, ženu, děti, bratry a sestry – ano i sám sebe – až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem. Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem. Když někdo z vás chce stavět věž, nesedne si napřed a nespočítá náklady, jestli má dost na dokončení stavby? Kdyby totiž položil základy a nestačil ji dokončit, vysmáli by se mu všichni, kdo by to viděli, a říkali by: `Tenhle člověk se pustil do stavby, ale nemohl ji dokončit.' Nebo když má některý král vytáhnout proti jinému králi, aby s ním vedl válku, nesedne si napřed a neuvažuje, jestli se může s deseti tisíci (vojáků) utkat s tím, kdo proti němu táhne s dvaceti tisíci? Jestliže na to nestačí, vyšle posly, dokud je ten druhý (král) ještě daleko, a žádá o podmínky míru. Tak ani žádný z vás, kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem.“
Radikalita Ježíšova nároku na učedníky je neslýchaná. Následovat Ježíše znamená vzdát se všeho, co překáží na cestě za ním, na cestě realizace Božího království, vzdát se svých priorit, pohodlí, úspěchu v lidských očích, závislostí. To se člověku mnohdy nechce. Ale co potom znamenají ony dva příměry, ta dvě krátká podobenství? Má si člověk rozmýšlet následování Ježíše, a když zjistí, že na to nemá dost odvahy a odhodlání, tak se toho má vzdát? Copak Ježíš odrazoval lidi, aby šli za ním? To nedává smysl. Možná je to Ježíšův apel na to, aby lidé nevolili polovičatou cestu, aby si nechtěli zachovat své pohodlí a zároveň tak nějak se hlásit k Ježíšovi. Rozhodnout se pro život s Ježíšem nelze polovičatě, i když to tak leckdy dopadá. Ale to právě Ježíš nechce. To rozhodnutí je závazné a vyžaduje plné nasazení, vyžaduje, aby to člověk myslel vážně a podle toho žil. Mnozí možná chodili s Ježíšem, protože to bylo atraktivní, protože konal zázraky, protože jim bylo v jeho společnosti dobře. Jenže to nestačí, to je vlastně dost egocentrické. Zakusit společenství s Ježíšem, společenství s lidmi, kteří opravdu svou víru žijí, je důležité, je to impuls k zamyšlení, co člověk v životě chce, kam chce svůj život nasměrovat (bez tohoto poznání by člověk ani neměl potřebu se rozhodnout), ale pak se musí rozhodnout a vydat se na cestu, vzít na ní i to, co je obtížné, problematické, náročné a nevzdat to.
