3. 11. 2024 – 31. neděle v mezidobí

Dt 6,2-6

Mojžíš řekl lidu: „Boj se Hospodina, svého Boha, a zachovávej všechny jeho zákony a příkazy, které já ti přikazuji – ty, tvůj syn a syn tvého syna – po všechny dny svého života, abys byl dlouho živ. Slyš, Izraeli, svědomitě je zachovávej, aby se ti dobře vedlo, abyste se velmi rozmnožili, jak to slíbil Hospodin, Bůh tvých otců, že ti dá zemi oplývající mlékem a medem. Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný. Miluj Hospodina, svého Boha, celým srdcem, celou duší a celou svou silou! Ať tato slova, která ti dnes přikazuji, zůstanou v tvém srdci!“

Tento text ze 6. kapitoly Deuteronomia obsahuje začátek tzv. Š^ema Israel (Slyš, Izraeli), základní modlitby Židů. Obsahuje výzvu k lásce k Hospodinu jako základu vztahu mezi člověkem a Hospodinem. Je důležité si uvědomit, že základem vztahu má být láska, nikoliv posvátná úcta, strach či bázeň. To všechno je důležité, ale tím nejdůležitějším je láska. Hospodin je Bůh, který chce, který touží, aby jej člověk miloval, a to celou svou bytostí – tak jako se miluje milenec či milenka, milovaný partner.

Bez významu není ani poukaz na další generace, děti a vnoučata a tak dál. Tradici lásky je třeba neustále oživovat a předávat z generace na generaci. Každá ji bude žít lásku jinak, bude žít jinak svůj vztah k Bohu, ale poselství lásky nesmí zmizet.  

Žid 7,23-28

Bratři! V době starozákonní mnozí se stávali kněžími, protože umírali, a nemohli tedy jimi být stále; (Ježíš) však je navěky, a proto jeho kněžství nepřechází na někoho jiného. Proto také je schopen přinést navždy spásu těm, kdo skrze něho přicházejí k Bohu, neboť je stále živ, aby se za ně přimlouval. Ano, právě takového velekněze jsme potřebovali: aby byl svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků, vyvýšený nad nebesa, který nemá zapotřebí, jako (jiní) velekněží, stále a stále podávat oběti nejprve za hříchy vlastní a teprve potom za (hříchy) lidu. (Ježíš) to učinil jednou provždy, když sám sebe přinesl v oběť. Zákon totiž ustanovuje za velekněze lidi, kteří jsou (podrobeni) slabosti; ale ona přísaha – pozdější než Zákon – (ustanovuje) Syna, který dosáhl dokonalosti navždy.

Autor listu pokračuje v rozvíjení charakteristiky Ježíšovy velekněžské důstojnosti. Ježíšova velekněžská důstojnost a role jsou jedinečné, nezávislé na genealogii velekněžství v linii Aronově. Specifikem Ježíšova velekněžství je jak jeho jedinečnost, definitivnost, tak i to, že obětník i oběť jsou totožné. Židovský velekněz při obřadech Dne smíření přinášel zvířecí oběť jak za vlastní hříchy, tak za hříchy lidu, Ježíš dává k dispozici sám sebe, a to výlučně za hřích světa, nejen židovského národa, ale všech lidí. V tom tkví jedinečnost jeho oběti. Je to oběť platná pro všechny židy i ne-Židy a navíc skrz všechny časy.

Mk 12,28b-34

Jeden z učitelů Zákona přistoupil k Ježíšovi a zeptal se ho: „Které přikázání je první ze všech?“ Ježíš odpověděl: „První je toto: ‚Slyš, Izraeli! Hospodin, náš Bůh, je jediný Pán. Proto miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou.‘ Druhé je toto: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ Žádné jiné přikázání není větší než tato.“ Učitel Zákona mu na to řekl: „Správně, Mistře, podle pravdy jsi řekl, že on je jediný a není jiného kromě něho a milovat ho celým srdcem, celým rozumem a celou silou a milovat bližního jako sám sebe je víc než všechny oběti a dary.“ Když Ježíš viděl, že (učitel Zákona) odpověděl rozumně, řekl mu: „Nejsi daleko od Božího království.“ A nikdo se už neodvážil dát mu nějakou otázku.

Debata o tom, co je v Zákoně nejdůležitější, patřila ke standardu učených náboženských debat. Ježíš na tuto debatu přistupuje a odpovídá shrnutím Zákona do dvou paralelních příkazů lásky – k Bohu (z Deuteronomia – viz Š^ema Israel) a z Leviticu z tzv. zákona svatosti (kap. 19). Z odpovědi zákoníka plyne, že Ježíš neustanovuje nic nového, co by v Zákoně nebylo, ale staví obě povolání k lásce na roveň, a to v univerzálním rozměru. Bližním není jen soukmenovec, člověk „mé krve“, mé příslušnosti k nějaké skupině, nýbrž každý, s kým se člověk setkává. To posunovalo tzv. přikázání lásky ještě výš, než tomu bylo tenkrát rozumět. Zákoník Ježíšovu odpověď kvituje s uznáním a ztotožňuje se s ní. Ježíš ho díky tomu ubezpečuje o jeho podílu na Božím království.

Ježíš dává svým jednáním najevo, že lidé dobré vůle, lidé hledající pravdu patří do Božího království, i když jsou třeba duchovně někde trochu jinde.

Boha je třeba milovat celou bytostí, nejde jen o rozumové rozhodnutí, nýbrž o angažovanost celého člověka. Otázka samozřejmě je, jak to má člověk dělat, když Bůh není někdo, koho by člověk mohl smysly vnímat, kdo by mu dával najevo, jak má být milován, kdo by viditelně na jeho lásku reagoval. Být zamilovaný do Boha je trochu jiné než být zamilován do člověka. Láska k Bohu znamená zájem o jeho stvoření, úsilí o dobro, o jeho slovo v Písmu, o jeho Syna, snahu Boha nalézat ve všem – a nejvíc v druhých lidech. Milovat druhé jako sebe sama znamená napřed naučit se opravdově milovat sebe, mít se skutečně rád, což je něco zcela odlišného od sebestřednosti a egoismu. Jen ten, kdo nemá se sebou problémy, může být plně přítomen druhým, může být na ně nastaven a vnímat, co skutečně potřebují. A to nemusí být vždy to, co oni si myslí., že potřebují.