Středa 3. 2. 2021

Žid 12,4-7.11-15

V boji proti hříchu jste ještě nekladli odpor až do krve. Zapomněli jste, že Bůh vás povzbuzuje jako své syny: `Když tě Pán vychovává, můj synu, neber to na lehkou váhu, ani neklesej na mysli, když tě kárá. Pán totiž trestá toho, koho má rád, a šlehá každého, koho uznává za svého syna.' V té kázni vytrvejte! Bůh s vámi jedná jako se svými syny.

Vždyť kterého syna otec nekárá? Pokud ovšem (taková přísná) výchova trvá, nezdá se radostná, nýbrž bolestná, ale potom to nese těm, kdo jí prošli, ovoce míru, totiž spravedlnost. Posilněte proto ochablé ruce a klesající kolena. Připravte pro své kroky přímé stezky, aby se chromý (úd) nevymkl, ale spíše uzdravil. Usilujte o pokoj se všemi (lidmi) a o svatost, bez které nikdo neuvidí Pána. Dávejte pozor, aby se nikdo (svou liknavostí) nepřipravil o Boží milost a nevybujel žádný jedovatý kořen a nerozšířil tak nákazu u mnoha (lidí).

Výchovné metody starověku nelze srovnávat s těmi dnešními. My bychom realitu, o niž jde, dnes interpretovali jinak. Utrpení, pronásledování, nespravedlnost nejsou projevem Božího trestu, nýbrž situací, v níž je možné nalézt Boha jinak, protože ani tyto situace se Božímu řízení nevymykají. Autorovi jde o to, aby své adresáty povzbudil k odvaze, vytrvalosti a věrnosti právě v situaci ohrožení a ztráty jistot. Vykládá ji jako prostředek Boží výchovy, která má člověka zocelit a dovést jej do Boží blízkosti. Autor chce, aby jeho adresáti krizí, způsobenou odmítnutím ze strany většinové společnosti, jež má i své pro ně nespravedlivé důsledky, prošli vítězně. Krize v životě člověka jsou nezbytné, aby vyspěl, aby se stal zralejším člověkem a stále více realizoval svůj potenciál, své lidství. To platí i o krizích víry. Není to tak, že by si to Bůh na člověka  vymýšlel, nýbrž krizové situace přináší život – a kdykoliv člověk krizí projde úspěšně, zvládne ji, stane se zralejším, vyspělejším, zocelenějším. Je ovšem možné krizí neprojít, vrátit se zpět do stavu před krizí, utéct, a zůstat proto stát na místě, či dokonce sestoupit na nižší stupeň vývoje, upadnout do regresu. Právě před tím autor varuje.

Mk 6,1-6

Ježíš šel do svého domova. Učedníci ho doprovázeli. Příští sobotu začal učit v synagoze. Mnoho (lidí) ho poslouchalo a říkali celí užaslí: „Kde se to v něm vzalo? Jaká moudrost mu byla dána! A takové zázraky se dějí jeho rukama! Copak to není ten tesař, syn Mariin a příbuzný Jakubův, Josetův, Judův a Šimonův? A nežijí jeho příbuzné tady mezi námi?“ A pohoršovali se nad ním. Ježíš jim řekl: „Nikde prorok neznamená tak málo jako ve své vlasti, u svých příbuzných a ve své rodině.“ A nemohl tam udělat žádný zázrak; jenom na několik málo nemocných lidí vložil ruce a uzdravil je. A divil se jejich nevěře.

V řeckém textu se nemluví o příbuzných, nýbrž o bratrech a sestrách. Z dogmatických důvodů katolické překlady mluví o příbuzných (event. o bratrancích a sestřenicích), evangelické ponechávají původní znění. Pro interpretaci této pasáže to však není důležité. Lidé v Nazaretě jsou naštvaní, že někdo z tak obyčejné rodiny, někdo, koho dobře znají, se nad ně vyšvihl. Nejsou ochotni připustit, že by Ježíš byl něco víc než oni. Závist jim zatvrzuje srdce a nedovoluje jim radovat se z Ježíšovy dobroty, velkorysosti a uzdravující moci. Tím ochudili sebe i ostatní, protože jejich vnitřní nepřijetí nedovoluje Ježíši je obdarovat Božími dary, zpřítomnit jim Boží království.

Takové věci se dějí stále, i v našich časech. Přeci ten člověk, co nemá ani řádné vzdělání, nikdy v ničem nevynikal, takový obyčejný jako my, nemůže být tak důležitý, nemůže dokázat takové věci …. Určitě jsou za tím nějaké čachry, korupce…. Stačí se podívat na jeho rodinu … 

„Doma není nikdo prorokem.“ Když někoho podle svého názoru dobře znám, nemohu připustit, že to dotáhl někam mnohem dál než já. Vždycky se nějaká skvrna, nějaký kaz, nějaký nedostatek najdou. Omlouváme tím nejspíš sami sebe, svou závist – a tím si bráníme mít užitek z darů druhého.