Pátek 3. 2. 2023 – 4. týden v mezidobí
Žid 13,1-8
Mějte se navzájem trvale rádi jako bratři. Nezapomínejte na pohostinnost, protože tak přijali někteří ve svém domě anděly, aniž to tušili. Pamatujte na vězně, jako byste byli sami vězněni s nimi, na ty, kteří jsou týráni, protože i vy žijete na zemi těžký život. Manželství ať je u všech v úctě a manželské lože neposkvrněné, neboť Bůh bude soudit smilníky a cizoložníky. V jednání ať vás neovládá lakota; spokojte se s tím, co máte. Vždyť (Bůh) sám slíbil: ‚Nikdy tě neopustím, nikdy tě nenechám bez pomoci!‘ Proto můžeme s důvěrou říkat: ‚Pán je můj pomocník, nebudu se bát. Co mi může udělat člověk?‘ Pamatujte na své představené, kteří vám hlásali Boží slovo. Uvažte, jak oni skončili život, a napodobujte jejich víru. Ježíš Kristus je stejný včera i dnes i navěky.
V závěrečné parenezi nabádá autor listu své adresáty k vzájemnému respektu, solidaritě, ohleduplnosti vůči těm, kdo jsou v nouzi nebo trpí jiným způsobem. Důraz na hodnotu manželství a manželskou věrnost ukazuje, jaké úctě se manželství v popavlovské době v prvotní církvi těšilo. Ten důraz na manželství a manželskou věrnost byl i reakcí na dobovou většinovou společnost, v níž sice existoval ideál manželství a manželské věrnosti, ale jeho naplňování mělo svá velká úskalí, ale možná i reakcí na různé nauky vzešlé z křesťanství a gnóze, v nichž sexualita byla považována za něco špatného a kdy ideálem byl život asexuální, bez manželského partnera, nebo naopak bylo manželství považováno za překonanou instituci a sexuální zdrženlivost díky tomu za nedůležitou. Boží štědrost má být zdrojem štědrosti lidské. Ti, kdo stojí v čele, mají žít tak, aby mohli být zdrojem poučení a příkladem pro ty, kdo jsou jim svěřeni. Oni je pak mají mít pro jejich nasazení v úctě. Tradice víry se opírá stále o stejného Ježíše.
Mk 6,14-29
Král Herodes uslyšel o Ježíšovi, neboť jeho jméno se stalo známým. Říkalo se, že Jan Křtitel vstal z mrtvých, a proto že v něm působí zázračné síly. Jiní říkali: „Je to Eliáš,“ jiní zase: „Je to prorok – jako jeden z proroků.“ Když to Herodes uslyšel, řekl: „Jan, kterého jsem dal stít, byl vzkříšen.“ Herodes totiž dal Jana zatknout, spoutat a zavřít do vězení kvůli Herodiadě, manželce svého bratra Filipa, protože si ji vzal za ženu. Jan říkal Herodovi: „Není dovoleno, abys měl za ženu manželku svého bratra!“ Herodias proto na něj zanevřela a nejraději by ho připravila o život, ale nemohla. Herodes totiž měl před Janem strach. Znal ho jako spravedlivého a svatého člověka a chránil ho. Když ho slyšel, byl celý nesvůj, přesto však si ho rád poslechl. Naskytla se vhodná chvíle, když Herodes na své narozeniny vystrojil hostinu svým hodnostářům, důstojníkům a významným lidem z Galileje. Vstoupila tam i dcera té Herodiady a tančila. Herodovi i hostům se tak zalíbila, že král řekl dívce: „Požádej mě, oč chceš, a dám ti to!“ A pod přísahou jí mnoho slíbil: „O cokoli požádáš, dám ti to, i kdyby to byla polovina mého království!“ Ona vyšla ven a zeptala se matky: „Co bych si měla žádat?“ Ta odpověděla: „Hlavu Jana Křtitele.“ Hned se tedy rychle vrátila ke králi a žádala si: „Chci, abys mi dal ihned na míse hlavu Jana Křtitele.“ Král se zarmoutil, ale pro přísahu a kvůli hostům ji nechtěl odmítnout. Hned tedy poslal král kata s rozkazem, aby přinesl jeho hlavu. Ten odešel a sťal ho ve vězení, přinesl jeho hlavu na míse a dal ji dívce a dívka ji dala své matce. Když o tom uslyšeli Janovi učedníci, přišli, vzali jeho tělo a pochovali ho do hrobu.
Perikopa začíná řečí o Herodově (jde o Heroda Antipu, syna Heroda Velikého) zvědavosti na Ježíše, o němž se mezi lidmi říkalo, že je to obživlý Jan Křtitel nebo prorok Eliáš nebo nějaký jiný prorok z dávné minulosti (srov. i Mk 8,28). Pak ale následuje líčení smrti Jana Křtitele, tak trochu pohádkový příběh s nepohádkovým koncem Janovy popravy. Ta je historicky doložena u Josefa Flavia, i když v poněkud jiném kontextu, než zmiňuje Mk a Mt. Že se ta dívka jmenovala Salome, víme od Josefa Flavia (nikoliv z evangelií), židovského historika, 1. stol. n. l. (z jeho Starožitností). Jan Křtitel byl Herodem Antipou zlikvidován z politických a nejspíš i osobních důvodů – kritizoval panovníka a shromažďovali se kolem něj lidé s kritickým postojem k dobovému establishmentu.
Herodes Antipas si skutečně vzal za ženu svého nevlastního bratra (navíc svou příbuznou) Heroda (Filipa) z Říma a propustil svou legitimní manželku, dceru nabatejského krále Arety. Stálo jej to několikaletou válku se králem Aretou, panovníkem vedlejšího státu.
I dnes to mají kritici vlád a vládců obtížné, protože vesměs stojí proti moci, která má přesilu a žádné skrupule – stačí se podívat po současném světě. Jan Křtitel nás učí stejně jako Ježíš, že pravdu je třeba hájit, i když se to „těm nahoře“ nelíbí. Je ovšem také nutné počítat s následky, protože Bůh sice stojí na straně pravdy, ale nezasahuje jako „deus ex machina“, tedy na objednávku. Přesto pravda nakonec zvítězí, a to je důležité mít před očima, protože Bůh je věrný.
Salome se pak díky uměleckému ztvárnění (výtvarnému i literárnímu) stala prototypem „femme fatale“. Její historická role je prakticky bezvýznamná, proto evangelia neuvádějí ani její jméno. Stala se jen nástrojem likvidace nepohodlného kritika, jímž nepochybně Jan Křtitel byl. Salome byla mladá a nezkušené dívka, nicméně její příběh ukazuje na nebezpečí, že se člověk může nechat zneužít k likvidaci někoho jiného, k omlouvání zla.
