Neděle 3. 3. 2024 – 3. neděle postní
Ex 20,1-17
Bůh vyhlásil všechna tato přikázání: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiné bohy mimo mě. Neuděláš si modlu, totiž žádnou podobu toho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivý.
Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kdo mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kdo mě milují a zachovávají mé příkazy. Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval. Pamatuj na den sobotní, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci, ani ty, ani tvůj syn a tvá dcera, ani tvůj otrok a tvá otrokyně, ani tvůj dobytek, ani přistěhovalec, kterého jsi přijal k sobě. V šesti dnech totiž učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto Hospodin dni sobotnímu požehnal a oddělil ho jako svatý. Cti svého otce i svou matku, abys dlouho žil na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. Nezabiješ. Nezcizoložíš. Nepokradeš. Nevydáš křivé svědectví proti svému bližnímu. Nebudeš dychtit po domu svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního, ani po jeho otroku, ani po jeho otrokyni, ani po jeho býku, ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.“
Dekalog/Desatero, tedy souhrn základních ustanovení pro Izrael, aby byl „hoden“ svého Boha, nalézáme opakovaný s některými změnami ještě v knize Deuteronomium. Bůh může přebývat uprostřed svého lidu jen tehdy, když mu dá tento lid prostor. Dát Bohu prostor znamená být vůči němu otevřený, respektovat jeho přítomnost, jeho svatost, a vytvářet prostředí sounáležitosti s druhými. Biblické podání mluví o tom, že pravá úcta k bohu je možná jen tam, kde existuje úcta mezi lidmi, respekt k jejich životu, rodině, majetku, cti. Protože jen dobrý člověk může mít dobré srdce, jež jediné se může stát skutečným příbytkem Božím. Bůh nepotřebuje, aby ho člověk oslavoval, udělala si pro něj volno, on si vystačí, ale pro člověka si přeje prostor, jemu se chce dát, chce ho oblažit svou přítomností v čase, který s ním člověk stráví. Bůh vyhlašuje tato ustanovení jako prostor svobody – on je tím, kdo člověka zbavuje poroby.
1 Kor 1,22-25
Židé si přejí zázraky, Řekové zase hledají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Židy to uráží a pohané to pokládají za hloupost. Ale pro ty, kdo jsou povoláni, ať jsou to židé nebo pohané, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. Neboť „pošetilá“ Boží věc je moudřejší než lidé a „slabá“ Boží věc je silnější než lidé.
Apoštol Pavel zdůrazňuje sílu kříže v polemice s těmi, kteří by rádi viděli Boží skutečnost jinak. Pochopit a přijmout skutečně za svou tuto Pavlovu logiku není tak snadné, i když jsme zvyklí takto Ježíšovu smrt na kříži interpretovat. Boží myšlení a jednání je jiné než naše lidská logika a představivost. Ale onen spor (vnitřní i vnější) mezi logikou světa (Řeků i Židů u Pavla) a Boží, jak ji vidí Pavel, stále trvá. Bůh se jeví, a to zejména ve světě, který je zmítán nenávistí, válkou, ničením, zabíjením, šílenstvími všeho druhu, jako neúčinný a Ježíšova oběť jako zbytečná. Kde je jaké vítězství a moudrost, o nichž Pavel mluví? Je potřeba skutečné síly víry Pavlova slova přijmout za svá.
Jan 2,13-25
Byly blízko židovské velikonoce a Ježíš se odebral vzhůru do Jeruzaléma. V chrámě zastihl prodavače býčků, ovcí a holubů i směnárníky, jak tam sedí. Tu si udělal z provazů důtky a vyhnal všechny z chrámu i s ovcemi a býčky, směnárníkům rozházel peníze a stoly jim zpřevracel a prodavačům holubů řekl: „Jděte s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržnici!“ Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: ‚Horlivost pro tvůj dům mě stravuje.‘ Židé mu však namítli: „Jakým znamením nám dokážeš, že tohle smíš dělat?“ Ježíš jim odpověděl: „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej zase postavím.“ Tu židé řekli: „Tento chrám se stavěl šestačtyřicet let – a ty že bys ho zase postavil ve třech dnech?“ On však to řekl o chrámu svého těla. Teprve až byl vzkříšen z mrtvých, uvědomili si jeho učedníci, co tím chtěl říci, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš řekl.
Když byl v Jeruzalémě o velikonočních svátcích, mnoho jich uvěřilo v jeho jméno, když viděli znamení, která konal. Ježíš se jim však sám nesvěřoval, protože znal všechny a nepotřeboval, aby mu někdo něco o lidech vykládal. Sám totiž věděl, co je v člověku.
Janovská verze příběhu o vyčištění Chrámu je v evangeliu na začátku Ježíšova veřejného působení (u synoptiků je na konci a odehrává se v rámci pašijového týdne). Ježíš odhaluje, že Chrám neplní svou pravou funkci, že se stal obchodem se zbožností. Z Ježíšovy strany jde o prorocké gesto. Prodej obětních zvířat a výměna peněz byly v rámci chrámového provozu nutné, ale nesměly se stát tím hlavním. Chrám v Jeruzalémě byl skutečně ekonomicky velmi důležitou institucí, kde byznys a politika převážily nad duchovním a skutečně náboženským posláním Chrámu. Ježíš poukazuje na to, že Chrám ztrácí díky tomu svou legitimitu. V centru pozornosti není Bůh a vztah člověka k němu, nýbrž byznys, kupčení, moc. Jak moc je tohle všechno aktuální i dnes!
Ježíš nakonec mluví o sobě jako Chrámu – o pravé oběti a lásce, jež jediné jsou Boha důstojné. Ježíš si nedělá iluze o lidech, a přesto je ochoten pro jejich dobro riskovat a nakonec dát k dispozici svůj život. Ježíš je autentický ve svém vztahu k Otci i k lidem, proto nepřestává dodnes lidi oslovovat.
