3. 4. 2021 vigilie Božího hodu velikonočního – Bílá sobota

Mk 16,1-7

Když bylo po sobotě, Marie Magdalská, Jakubova matka Marie a Salome nakoupily vonné oleje, aby šly Ježíše pomazat. Záhy zrána první den v týdnu přišly k hrobu, když právě vycházelo slunce. Říkaly si mezi sebou: „Kdo nám odvalí kámen od vchodu do hrobky?“ Když se podívaly, spatřily, že kámen je odvalen. Byl totiž velmi veliký. Vešly do hrobky a uviděly tam na pravé straně sedět mladého muže oděného bílým rouchem – a polekaly se. On však jim řekl: „Nelekejte se! Hledáte Ježíše Nazaretského, ukřižovaného? Byl vzkříšen, není tady. Zde je to místo, kam ho položili. Ale jděte a povězte jeho učedníkům, i Petrovi: Jde před vámi do Galileje, tam ho uvidíte, jak vám řekl.“

Ženy celý den čekaly s respektem k tradici sabatu i hlavního velikonočního svátku, až budou moci podle svých představ dokončit své rozloučení se zemřelým. Právě ony podle Markova evangelia stály pod křížem a také sledovaly, kam je Ježíš pohřben. Proč šly k hrobu, vysvětluje evangelista jako jejich úsilí dokončit pohřeb a tělo natřít vonnými mastmi. Historicky je to málo pravděpodobné (Mt a Jan tento údaj zcela vynechávají, v Janově evangeliu je to Nikodém, kdo nakoupí velké množství vonných látek a společně s Josefem z Arimatie Ježíšovo tělo řádně pohřbí). Jisté je, že ženy ke hrobu šly hned, jak to bylo možné, protože měly potřebu se rozloučit, završit svůj vztah k tomu, kterého upřímně milovaly, neboť v pátek již nezbyl čas. A možná tam šly, protože tak úplně neuvěřily, že je všemu konec. A jejich tušení je nezklamalo. Nenalezly sice obživlé Ježíšovo tělo, jako to bylo s Lazarem nebo dalšími, ale byly konfrontovány s novou realitou: hrob byl prázdný a ony se měly stát pro učedníky nositelkami zvěsti o Ježíšově zmrtvýchvstání.

Zvolené liturgické čtení vynechává poslední verš dané perikopy: „Ženy vyšly a utíkaly od hrobu, protože na ně padla hrůza a úžas. A nikomu nic neřekly, neboť se bály.“ Tento závěr, jímž Markovo evangelium původně končilo, vyvolával a vyvolává rozpaky. Navíc je zcela evidentní, že ženy nakonec nemlčely a poslání, které dostaly od anděla, naplnily. Ale evangelista nám tu sděluje jednu zcela zásadní věc, která by mohla v té velikonoční radosti zaniknout: ona nová realita, jíž jsou ženy svědkem, je natolik ohromující, že jim bere dech i řeč. Vždyť je to opravdu něco, nad čím musí rozum zůstat stát, něco, co naplňuje člověka úžasem i posvátnou bázní, co nelze vypovědět slovy. I když nám možná dnes ona posvátná bázeň i ten úžas chybějí, přesto vyložit, co se vlastně stalo a jak se to stalo, nám činí stejné potíže, nemáme pro to dodnes dostatek slov a myšlenkových kategorií. Je to zkušenost „jiného světa“.

Hledání mrtvého Ježíše je zbytečné, setkání s ním v jeho novém způsobu existence není bez nebezpečí ztráty vlastních jistot a může to být velký šok. Víra není snadná a je vždy krokem do nejistoty, do neznáma. Je v ní mnohem víc otazníků než jasných odpovědí. Vede však k obzorům, kam bez ní dojít nelze.