Úterý 3. 5. 2022 – 3. týden velikonoční, svátek sv. Filipa a Jakuba

1 Kor 15,1-8

Chci vám, bratři, vyložit radostnou zvěst, kterou jsem vám už hlásal. Vy jste ji přijali a jste v tom pevní. Ona vás vede ke spáse, když se jí držíte přesně tak, jak jsem vám to kázal; jinak jste uvěřili nadarmo. Vyučil jsem vás především v tom, co jsem sám přijal, že Kristus umřel ve shodě s Písmem za naše hříchy; že byl pohřben a že vstal z mrtvých třetího dne ve shodě s Písmem; že se ukázal Petrovi a potom Dvanácti. Pak se zjevil více než pěti stům bratřím najednou – většina z nich dosud žije, někteří však už zesnuli. Potom se zjevil Jakubovi, pak všem apoštolům. A po všech jako poslední jsem ho uviděl i já, nedochůdče.

Na svátek sv. Filipa a Jakuba, který církev dnes slaví jindy než bývalo zvykem, se čte úryvek z 1 Kor, který je nejstarším písemně zachyceným vyznáním víry (verše 15,3a 4 tvoří tzv. formuli víry). Pavel tu zdůrazňuje, že to, co jim bylo předáno, si on nevymyslel, nýbrž stojí v řadě tradentům, kteří sahají až k Ježíšovi samotnému. Předává to, co přijal, onu základní zvěst, na níž stojí víra dalších generací.

Filip a Jakub patřili k Dvanácti, tedy k nejužšímu kruhu Ježíšových učedníků – oni se stali identifikátory jednoty pozemského Ježíše a zmrtvýchvstalého Pána. Bez jejich svědectví a zkušeností by byla naše víra ohrožena nejrůznějšími fantaziemi a „soukromými zjeveními“. Takto stojí na pevné bázi těch, kdo byli autentickými svědky. O tu se musel opírat i Pavel, jakkoliv zdůrazňoval své osobité povolání a setkání s Kristem.

Jan 14,6-14

Ježíš řekl Tomášovi: „Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho už znáte a viděli jste ho.“ Filip mu řekl: „Pane, ukaž nám Otce – a to nám stačí.“ Ježíš mu odpověděl: „Filipe, tak dlouho jsem s vámi, a neznáš mě? Kdo viděl mne, viděl Otce. Jak můžeš říci: `Ukaž nám Otce'? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Slova, která k vám mluvím, nemluvím sám ze sebe; to Otec, který ve mně přebývá, koná své skutky. Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně. Když nevěříte, věřte aspoň pro ty skutky. Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i ten bude konat skutky, které já konám, ba ještě větší bude konat, protože já odcházím k Otci. A za cokoli budete prosit ve jménu mém, to všechno udělám, aby Otec byl oslaven v Synovi. Budete-li mě o něco prosit ve jménu mém, já to udělám.“

V Janově evangeliu hrají významnou roli jiní apoštolové než u synoptiků, např. Zebedeovci se objevují až v závěrečné 21. kapitole. Důležitými učedníky jsou zde Filip a Tomáš, kteří u synoptiků figurují jen jako jména ve výčtu Dvanácti. Ježíš v reakci na Tomáše říká zásadní slova: „Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce.“ Ježíš o sobě mluví v metaforách, které však ukazují, co má učedník dělat: následovat Ježíše – to je cesta, po níž jde Ježíš jako doprovázející sebou, to je život, směřování k cíli (k Otci), který se odehrává v pravdě. Ježíš je obrazem Otce, zpřítomněním jeho lásky. Filip tomu rozumí doslova a che si sáhnout na Boží realitu. Ježíš jej odkazuje na sebe, vždyť on je tou realitou Boží! Tohle je zapotřebí, aby učedníci a skrze ně další přijali za své. Pak je pro ně Ježíš „cesta, pravda a život“. Ježíš jim slibuje svou neustálou přítomnost, asistenci na cestě. Ovšem prosit ve jménu Ježíšově znamená se s ním ztotožnit; teprve pak je vyslyšení nepochybné, protože Syn koná jen to, co chce Otec. Ztotožnit se s Ježíšem znamená přijmout jeho cestu, jeho úděl, jeho poslušnost a věrnost – a to není o vhození modlitbičky do kasičky Božího milosrdenství a čekání na zázrak.