Pondělí 3. 6. 2024 – 9. týden v mezidobí
2 Petr 1,2-7
Milovaní! Milost vám a pokoj kéž se rozhojní poznáním Boha a Ježíše, našeho Pána. Jeho božská moc nám darovala všechno, co potřebujeme pro dosažení spásy a bohabojného života, totiž tím, že poznáváme toho, který nás povolal, (aby se projevila) jeho sláva a moc. A proto jsme od něho dostali vzácná a nesmírná přislíbení: abyste tím měli účast na božské přirozenosti, a tak unikli zkaženosti, která (ovládá) svět špatnými žádostmi. A proto se věnujte s celou horlivostí (tomu), abyste dospěli vírou k řádnému životu, řádným životem k poznání, poznáním k sebeovládání, sebeovládáním k trpělivosti, trpělivostí ke zbožnosti, zbožností k bratrské lásce a láskou bratrskou k lásce vůbec.
Začátek 2. listu Petrova, listu, který je současným bádáním považován za nejmladší novozákonní knihu; jeho vznik je kladen na počátek 2. století. Jde opět o pseudepigraf, tedy spis, který je vydán pod jiným jménem než skutečného autora. Autor i po vzoru listů Pavlových přeje svým adresátů milost a pokoj, ale i na víc růst v poznání Ježíše Krista. Pro autora je Ježíš zdrojem božské moci, která dovoluje člověku účast na Božím životě, což znamená odmítnutí všeho zla. Zlo nemůže v člověku koexistovat s božstvím. Aby člověk zlo ve světě i v sobě překonal, je skrze víru v Ježíše Krista vybavován Boží milostí. Autor pak podává zřetězený katalog ctností, jež začíná vírou (tedy životem postaveným na víře ve smyslu existenciálním, vztahovým) a končí láskou, a to v jejím univerzálním rozměru.
Mk 12,1-12
Ježíš začal mluvit (k velekněžím, učitelům Zákona a starším) v podobenstvích: "Jeden člověk vysázel vinici, obehnal ji plotem, vykopal lisovací nádrž a vystavěl strážní věž, pronajal (vinici) vinařům a vydal se na cesty. V určený čas poslal k vinařům služebníka, aby mu od vinařů vyzvedl (podíl) z výtěžku vinice. Ale oni ho popadli, zbili a poslali nazpět s prázdnou. Zase k nim poslal jiného služebníka; tomu rozbili hlavu a potupili ho. Dalšího poslal, a toho zabili. Stejně se vedlo mnoha jiným; jedny zbili, jiné zabili. Měl ještě jednoho: svého jediného syna. Toho k nim poslal naposled; myslel si: ‚Na mého syna budou mít ohled.‘ Ale vinaři si mezi sebou řekli: `To je dědic. Pojďte, zabijme ho, a dědictví bude naše!' A popadli ho, zabili, a vyhodili ven z vinice. Co udělá pán té vinice? Přijde, vinaře zahubí a vinici svěří jiným. Copak jste nečetli toto místo v Písmu: ‚Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním. Učinil to Pán a v našich očích je to podivuhodné‘?" Hleděli se ho zmocnit, ale měli strach z lidu; poznali totiž, že tím podobenstvím mířil na ně. Nechali ho tedy a odešli.
Toto Ježíšovo podobenství v sobě nese důležité poselství o Ježíši samotném – o jeho údělu i o jeho statutu Syna. Je namířeno na židovský establishment (jde o podobenství vyprávěné Ježíšem v rámci jeho posledního týdne života v Jeruzalémě), jenž se hodlá Ježíše zbavit, protože je příliš populární, protože příliš odhaluje falešnost jejich počínání. Tak jako oni zlovolní vinaři i židovští představitelé navazují na tradici odmítání až likvidaci těch, kdo hlásali Boží vůli, proroků, v tom, že se chystají zlikvidovat Ježíše. Izrael je vinicí, oni jde – ona patří Bohu a jeho Synu, oni ji však chtějí pro sebe, oni chtějí být pány vinice-Izraele. Ježíšovo podobenství je varováním pro jeho oponenty, varováním před důsledky jejich činu, k němž se chystají. Varováním i v tom smyslu, že jejich snaha, jež povede k odstranění právoplatného dědice, je marná. Právě skrze jejich čin bude založena nová stavba. Oni o svou moc přijdou, ale Bůh bude ve svém úsilí pokračovat, Bůh se své vinice, svého vyvoleného lidu nevzdá. To je vyvedlo z míry, protože to dobře pochopili, ale nechtěli si to připustit. Báli se totiž lidí, tak Ježíše pro danou chvíli nechali být.
Na začátku Markova evangelia jsou to farizejové a herodiáni, kdo by chtěli Ježíše zlikvidovat, protože je svobodný v interpretaci Zákona a ukazuje falešnost jejich interpretce, jež se v důsledku obrací proti člověku, na konci jsou to i vrcholní představitelé židovstva, kteří jsou vedeni stejnou snahou. Ježíš vadí, protože má moc, protože má úspěch, protože je to vnitřně svobodný člověk, protože se angažuje ve prospěch těch, jimiž oni pohrdají, ale hlavně protože ohrožuje jejich postavení, jejich moc a vliv, jejich dobrá bydla.
