Středa 3. 7. 2024 – 13. týden v mezidobí, svátek sv. Tomáše, apoštola

Ef 2,19-22

Bratři! Už nejste cizinci a přistěhovalci, ale spoluobčané ostatních křesťanů a členové Boží rodiny. Jste jako budova: jejími základy jsou apoštolové a kazatelé mluvící pod vlivem vnuknutí a Kristus Ježíš je nárožní kvádr. V něm je celá stavba spojena a vyrůstá ve svatý chrám v Pánu. V něm i vy jste budováni působením Ducha v Boží příbytek.

Celá stavba církve vytváří jednotu, základem je Kristus a jeho učedníci-apoštolové, které on spojuje jako nárožní kámen. Na nich jakožto pevném základě stojí další generace křesťanů, a tak společně budují posvátnou stavbu, v níž přebývá a je uctíván jako v chrámu Bůh. Zároveň je každý kámen – člen společenství sám Božím příbytkem. Je posvěcován účastí na společném díle (stavbě) a zároveň svým svatým životem, tj. životem ve spojení s Bohem, přispívá ke svatosti celku. Svatost není něco, co je primárně produktem lidského snažení, není to mravní dokonalost podle lidských měřítek, nýbrž je to podíl na Boží svatosti, což znamená žít v lásce. Jedině Bůh je skutečně svatý a člověk je pozván, aby s ním prostor posvátna sdílel, a tak svatost šířil dál. Málokdo z nás si skutečně připouští, že je Božím příbytkem, protože by musel něco se sebou udělat. Když máme hosty, uklízíme a snažíme se o co největší úctu, pohodu a přátelství.

Jan 20,24-29

Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: „Viděli jsme Pána!“ On jim však odpověděl: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím.“ Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Potom vyzval Tomáše: „Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící.“ Tomáš mu odpověděl: „Pán můj a Bůh můj.“ Ježíš mu řekl: „Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili!“

Tomáš bývá charakterizován jako nevěřící, ale on byl pouze realista, člověk, který nespoléhá na mínění druhých, ale snaží se přesvědčit na vlastní oči. Ježíš to, jak plyne z textu, akceptoval a nabídl Tomášovi možnost osobní zkušenosti. Postava Tomášova tak ukazuje rozhraní v životě církve: generace, které Ježíše osobně zakusily, postupně odcházely, a těm následujícím včetně nás nezbývá než se spolehnout na pravdivost jejich svědectví. A přece každý z nás stojí i v pozici Tomášově a musí zakusit ono osobní setkání. To samozřejmě může mít velmi „civilní“ charakter, člověk nemusí prožít nic zvláštního, žádný zážitek Pavla před Damaškem nebo právě Tomáše.

Je možné předávat víru jako nauku, svědectví předchozích generací, tradici, ale zkušenost s Bohem a rozhodnutí musí učinit každý osobně, a to bez ohledu na to, zda vychází z věřícího zázemí nebo ne. Vztah k Bohu v Trojici je zcela osobní a nelze ho předat. Lze o něm svědčit, ale druhý jej nemůže přejmout, musí najít svůj vlastní. Svědectví je důležité, usnadňuje cestu, ale ne vždy, jak ostatně vidíme na Tomášovi. Člověku, který se chce s Bohem setkat, on vychází vždycky vstříc, ale čas „navštívení“ není dán člověkem, nýbrž Bohem samotným. Je třeba žít otevřený život, bůh přijde. Možná už je v nás, ale my mu nevěnujeme pozornost, protože očekáváme něco jiného.