Sobota 3. 9. 2022 – 22. týden v mezidobí

1 Kor 4,6-15

Bratři, to, co bylo napsáno (o věrozvěstech), vztahuji na sebe a na Apolla kvůli vám, abyste se na nás poučili, že nemáte v ničem nadsazovat. Nikdo ať nevynáší jednoho (kazatele) na úkor druhého. Vždyť kdo může o tobě říci, že jsi něco víc? Máš něco, co bys nedostal? A když jsi dostal, proč se vychloubáš, jako bys to nedostal? Už máte všeho dost, (na duchovní dary) jste už bohatí, už jste se dostali do (nebeského) království – my však dosud ne! Kéž byste (v něm) už začali vládnout, abychom tam směli s vámi začít vládnout i my. Tak se mi zdá, že nám apoštolům vykázal Bůh poslední místo, jako bychom byli odsouzeni na smrt. Stali jsme se podívanou pro svět, anděly a lidi. My jsme blázni pro Krista, vy však křesťané rozumní. My jsme slabí, ale vy jste silní. Vy jste ve vážnosti, ale námi se pohrdá. Ještě i nyní trpíme hlad a žízeň, nemáme se do čeho obléci, jsme biti, honí nás z místa na místo, lopotíme se prací vlastních rukou. Tupí nás, a my jim přejeme všecko nejlepší. Pronásledují nás, a my to trpělivě snášíme. Pomlouvají nás, a my pro ně máme jen laskavá slova. Jsme jak odpadky, které lidé odhazují; všichni námi pohrdají, a to ještě i teď. Nepíšu to, abych vás zahanbil, ale napomínám vás jako svoje milované děti. Neboť i kdybyste měli na tisíce vychovatelů v křesťanské víře, otců nemáte mnoho. Tím, že jsem vám zvěstoval evangelium, stal jsem se já vaším otcem v Kristu Ježíši.

Apoštol Pavel to neměl ve svém působení zrovna lehké, jak plyne z tohoto tzv. katalogu útrap. Korinťané ho srovnávali s Apollem, který byl asi opravdu velmi zdatným a vzdělaným řečníkem. Pocházel z Alexandrie, jednoho z největších center tehdejší vzdělanosti s obrovskou knihovnou. A tak Pavel musí svým adresátům připomenout, že dary a talenty, které člověk má, nejsou jeho zásluhou, nýbrž darem Boží, a tedy mají sloužit prospěchu celku, nikoliv osobní slávě a vychloubání či vyvyšování nad ostatními. Zatímco on prožívá všemožné útrapy, nebezpečné situace a ponížení, a je si vědom svých slabostí, tak oni se považují již za téměř dokonalé. Srovnání jejich života a Pavlova nasazení vyznívá jako krutá ironie. Připomíná jim svou roli otce-zakladatele.

Je dobře si být vědom svých darů, ale je třeba k nim přistupovat se skromností a pokorou – nejsou naší zásluhou, jsou svěřenou hřivnou.

Lk 6,1-5

(Jednou) v sobotu procházel (Ježíš) obilím. Jeho učedníci trhali klasy, rukama je vydrolovali a jedli. Několik farizeů namítalo: „Proč děláte, co se v sobotu nesmí?“ Ježíš jim odpověděl: „Nikdy jste nečetli, co udělal David, když měl hlad on i jeho družina? Jak vešel do Božího domu, vzal posvátné chleby, jedl sám a dal i své družině? A ty přece smějí jíst jenom kněží!“ A řekl jim: „Syn člověka je pánem nad sobotou.“

Konfrontace učených farizejů a hladových učedníků je tvrdá. Jejich kritika je téměř výsměchem. Vytahují formální pravidla a jejich dodržování, aniž si všimnou, že těm kritizovaným jde o zdraví nebo i o život. Ježíš je usadí příkladem z Písma (1 Sam 21,2-7), který je mnohem těžšího kalibru než „provinění“ učedníků. Ježíš je pánem nad sobotou, protože sobota jakožto den odpočinku je darem pro člověka, darem svobody a radosti, darem života, nikoliv dnem strachu z přestoupení, bičem na člověka. Pravidla jsou nutná a užitečná, nesmí se však stát tak samoúčelná, že se stanou pravým opakem toho, co mají chránit.

Je jednoduché schovat se za pravidla a přehlédnout člověka. I když to možná ti farizejové nemysleli úplně zle, byli skutečně slepí. Zamilovat se do pravidel, nezkoumat je, slepě jim věřit a měřit jimi život – svůj vlastní i těch druhých – je cestou ničení života, veškerého růstu.