Neděle 3. 9. 2023 – 22. neděle v mezidobí

Jer 20,7-9

Svedl jsi mě, Hospodine, a dal jsem se svést; byl jsi silnější než já a přemohls mě! Celý den jsem na posměch, všichni se mi vysmívají. Kdykoli mluvím, musím křičet, ohlašovat násilí a zpustošení; Hospodinovo slovo se mi stalo pohanou a posměchem po celý den.

Řekl jsem si: „Nebudu se již o něho starat, nebudu již mluvit jeho jménem.“ Tu se (Hospodinovo slovo) stalo v mém nitru hořícím ohněm, zavřeným v mých kostech; snažil jsem se ho snést, ale nebylo to možné.

To je takový téměř augustinovský text z Vyznání, možná se Augustin Jeremiášovým vyznáním inspiroval. Jeremiáš zažívá kvůli své prorocké roli jen samé problémy, pronásledování a posměch, dokonce věznění a hrozbu odsouzení k smrti. Již při svém povolání za proroka, jemuž se zdráhá s odkazem na své mládí, je mu určen osud proroka, který varuje před Božím trestem, ohlašuje zkázu. Tento úděl nese i Jeremiáš těžce a s jistou trpkostí, nejraději by se svého poslání vzdal. Jenže to se ukazuje jako nemožné. Jeremiáš nemůže opustiti Hospodina, kterého miluje, nemůže se vzdát svého úkolu. Obraz vnitřního žáru je velmi plastický. Když člověk převzal zodpovědnost za úkol, který na sebe přijal jako povolání od Hospodina, pak se ho jen tak „nezbaví“. Nedá mu to pokoj, i když musí kvůli svému poslání procházet těžkými zkouškami. Jeremiáše stálo jeho povolání za proroka nakonec život, a přesto nemohl přestat hlásat Boží slovo. Věrnost poslání, i když je to spojeno s problémy a obtížemi, nepřízní lidí, pomluvami i beznadějí, je výrazem pevného vztahu k Bohu. Okolnosti a situace člověka se mohou měnit, leckdy se člověk musí vydat i cestami netradičními, ale je třeba zůstat Bohu věrný, nepřestat v něj doufat, neskončit s ním ani s jeho církví, i když se ona chová jako vyvolený lid k Jeremiášovi. 

Řím 12,1-2

Pro Boží milosrdenství vás, bratři, vybízím: přinášejte sami sebe v oběť živou, svatou a Bohu milou! To ať je vaše duchovní bohoslužba. A nepřizpůsobujte se už tomuto světu, ale změňte se a obnovte svoje smýšlení, abyste dovedli rozeznat, co je vůle Boží, co je dobré, bohulibé a dokonalé.

Pavel povyšuje každodenní život člověka na pravou bohoslužbu, jestliže je žit s náležitou věrností a důstojností. Každodenní život je jako bohoslužba místem úcty k Bohu, podílem na jeho svatosti. Adresáti se nemají nechat ovlivňovat v negativním smyslu okolním světem, jehož hodnoty a směřování jsou v rozporu s životem s Bohem a v Bohu. Aby toho byli schopni mají stále znovu a znovu očišťovat svůj vztah k Bohu, aby tak dokázali rozeznat, co je správné a dobré jednání, co mají v tomto světě dělat, aby Boží království rostlo, aby byli pravými svědky evangelia.

Mt 16,21-27

Ježíš začal svým učedníkům naznačovat, že bude muset jít do Jeruzaléma, mnoho trpět od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit a třetího dne že bude vzkříšen. Petr si ho vzal stranou a začal mu to rozmlouvat: „Bůh uchovej, Pane! To se ti nikdy nestane!“ On se však obrátil a řekl Petrovi: „Jdi mi z očí, satane! Pohoršuješ mě, neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské!“ Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě! Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mne ztratí, nalezne ho. Neboť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši? Nebo jakou dá člověk náhradu za svou duši? Syn člověka přijde ve slávě svého Otce se svými anděly a tehdy odplatí každému podle jeho jednání.“

Petr sice hrdě vyznal, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, ale vzápětí se ukázalo, že vlastně nechápe, co to znamená. Ježíš po Petrově vyznání (ve jménu celého společenství učedníků) konfrontuje své učedníky s tím, co ho jako Mesiáše čeká. A to není nic velkolepého v očích společnosti. Jako Mesiáš nezpůsobí politický převrat, nezmění chod dějin, nýbrž naopak se jimi nechá semlít. To učedníci nechápou a Petr jejich nechápání vyslovuje nahlas, jako by chtěl Ježíše utěšit: „Jsi přece Mesiáš, tak tohle, o čem mluvíš, se ti nemůže stát!“ Ježíš mu však vykáže místo za sebou, když jej označí za svůdce, pokušitele. Petr vyhodnocuje situace z čistě lidského hlediska, na rovině lidské logiky. Když vyznával Ježíš jako Mesiáše, Syna Božího, byl otevřený Božímu pohledu (Ježíš jej dobře upozorňoval, že své chápání nemá ze sebe, že tomu, co vyznává, de facto nerozumí), poté však převážilo jeho lidské vidění situace, jeho vnitřní odpor vůči utrpení a smrti jako cestě pro mesiáše.

Ježíš pak to, čím on sám musí projít, označuje za cestu těch, kdo jdou za ním. A to cestu, která má smysl a přináší plody. Věrnost v následování se nemůže vyhnout problémům a těžkostem, ale vede k cíli. Být učedníkem znamená přes ně to, co slovo učedník znamená – učit se od toho, kdo jde vpředu, kdo zná a ví, přebírat a rozvíjet v nových podmínkách jeho způsob jití životem. Opustiti tuto cestu následování znamená přijít o to nejcennější – společenství s Bohem. To nelze ničím nahradit. Cesta se tak stává i cílem.