Úterý 3. 9. 2024 – 22. týden v mezidobí

1 Kor 2,10b-16

Bratři! Duch zkoumá všecko, i hlubiny Boží. Kdo z lidí zná lidské nitro? Jen lidský duch, který je v člověku. Tak ani Boží nitro nezná nikdo, jen Duch Boží. My jsme však nepřijali ducha světa, ale Ducha, který vychází z Boha. Tak můžeme poznat, co všecko nám Bůh dal darem. O tom také mluvíme – ne ovšem slovy, kterým učí lidská moudrost, ale tak, jak tomu učí Duch, takže nauku pocházející od Ducha také vyjadřujeme řečí od něho vnuknutou. Ovšem člověk se schopnostmi pouze přirozenými nepřijímá ty pravdy, které pocházejí od Božího Ducha. Zdají se mu hloupé a nemůže je pochopit, protože ty věci se dají posoudit jen s pomocí Ducha. Ale člověk produchovnělý může vynést úsudek o všem, sám však nepodléhá úsudku nikoho. Neboť ‚kdo poznal myšlenky Páně tak, že by ho mohl poučovat?‘ Avšak naše myšlenky jsou myšlenky Kristovy.

Pavel pokračuje ve svých úvahách o Boží moudrosti a o moudrosti a síle kříže. Samozřejmě nechce říci, že člověk je s to proniknout do tajemství Božího bytí; člověk nikdy nevyčerpá poznávání Boha. Pavlovi však jde o jinou věc: Bůh zjevil tajemství své lásky, svého bytí, v postavě a příběhu svého Syna Ježíše Krista. Pouze člověk nadaný Duchem Božím, tedy ten, který uvěřil a dal se pokřtít (člověk produchovnělý, ten, který dostal dar Ducha), může pochopit a přijmou paradoxní Boží logiku, logiku spásy světa, jeho vysvobození z moci zla, skrze kříž. Tento Boží paradox záchrany skrze slabost, zmar a smrt, byl a je lidem počítajícím jen s logikou úspěchu, vítězství, bohatství a světské moci zcela nesrozumitelný a totálně nepřijatelný. Je ovšem zajímavé, že tuto Boží logiku někdy chápou lidé nepokřtění nebo necírkevní lépe než sami křesťané pilně chodicí do kostela. Člověk produchovnělý tak může být i někdo mimo církevní okruh. 

Lk 4,31-37

Ježíš šel do galilejského města Kafarnaa a v sobotu tam učil. Žasli nad jeho učením, protože v jeho slově byla moc. V synagoze byl nějaký člověk, který měl v sobě nečistého ďábelského ducha. Ten vzkřikl velikým hlasem: „Co je ti po nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi: Svatý Boží!“ Ale Ježíš mu přísně rozkázal: „Mlč a vyjdi z něho!“ Zlý duch tím člověkem smýkl doprostřed a vyšel z něho, aniž mu ublížil. Na všechny padl úžas a říkali si mezi sebou: „To je něco! Svrchovanou mocí poroučí nečistým duchům, a vyjdou.“ Pověst o něm se roznesla po všech místech v tom kraji.

Ježíš uzdraví člověka ovládaného mocí zla, nečistým duchem. Na rozdíl od lidí nečistí duchové dobře vědí, kdo Ježíš je, ale Ježíš jejich svědectví odmítá. Lidé žasnou nad Ježíšovým učením, protože má v sobě ohromnou sílu, dynamiku, a žasnou též nad jeho mocí nad zlem. Je to stále táž síla, která jím proniká a z něj vychází, a to síla Boží.

I my můžeme žasnout nad Ježíšovým učením (to už jsme si téměř odvykli) a moc jeho slova se na nás projeví. Očistí nás i od našich nepatřičných myšlenek a přání, když je budeme přijímat do svého nitra, nejen do své hlavy. Z té se totiž brzo vykouří. Je třeba se tím slovem nechat zasáhnout. Uvěřit mu a nechat je v životě působit, což je obtížnější, než se při čtení takových výzev zdá. Boží slovo zůstává mocné, ale jako mocné se projevuje skrze toho, kdo je mu vydán bez předsudků a zábran.