Neděle 30. 1. 2022 – 4. neděle v mezidobí
Jer 1,4-5.17-19
Za (krále) Jošíjáha Hospodin mě oslovil: „Dříve než jsem tě utvořil v lůně, znal jsem tě; dříve než jsi vyšel z mateřského života, posvětil jsem tě, prorokem pro národy jsem tě ustanovil. Přepásej svá bedra, vstaň a mluv k nim vše, co ti přikážu. Nelekej se jich, abych tě nezbavil odvahy před nimi. Já totiž dnes udělám z tebe dnes opevněné město, (železný sloup a) bronzovou zeď proti celé říši, proti judským králům a jejich knížatům, proti jejím kněžím i lidu země. Budou proti tobě bojovat, ale nepřemohou tě, neboť já budu s tebou – praví Hospodin – abych tě vysvobodil.“
Tento text (ve zkrácené verzi) mluví o povolání Jeremiáše za proroka. Prorokem se člověk nestává z nějakého vlastního rozhodnutí ani svým úsilím, nýbrž je povolán Bohem, aby tlumočil jeho sdělení adresátům, tedy vyvolenému lidu starozákonní i novozákonní doby. Prorok nepředpovídá budoucnost, není to věštec ani astrolog, nýbrž zvěstuje Boží slovo, a to nejrůznějšími způsoby, slovy, činy i symbolickými gesty. Jeremiáš byl povolán za proroka na sklonku Judského království na konci 7. století př. n. l. v době vlády krále Josiáše (640-609), v době ohrožení novobabylonskou říší. Je povolán, aby varoval obyvatele Judska před spoléháním na vlastní moudrost, na Chrám jako místo Boží přítomnosti (máme Chrám, nic se nám nemůže stát), tedy před fetišizaci Boha, aby hlásal potřebu obrácení, ale i realistického pohledu na realitu. Jeho hlásání nebude po chuti adresátům, takže se budou snažit proroka nejrůznějšími způsoby umlčet. Přes toto negativní přijetí hlásaného Božího poselství má Jeremiáš zůstat věrný svému poslání, i když mu přináší jen obtíže, protože Bůh bude s ním.
Osud proroků, tedy těch, kdo vidí pod povrch dění, které dokáží interpretovat, je většinou obtížný. Musejí totiž bourat lidské iluze a sebeklamy, což je velmi často odmítáno nejen vládnoucím establishmentem, ale i běžnými lidmi. Proroci jsou v životě společnosti důležití, a není-li jejich hlas slyšen a vyslyšen, vede to ke zkáze všech. Takový osud čekal Judské království, ale bohužel na svá varování doplatil i prorok sám. Nakonec za svou věrnost Hospodinu zaplatil životem.
1 Kor 12,31-13,13
Bratři! Usilujte o dary lepší. A teď vám chci ukázat ještě mnohem vzácnější cestu. Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale neměl lásku, jsem jako znějící kov a cimbál zvučící. Kdybych měl dar prorokovat, rozuměl všem tajemstvím, ovládal všecko, co se může vědět, a víru měl v nejvyšší míře, takže bych hory přenášel, ale neměl lásku, nejsem nic. A kdybych rozdal všechno, co mám, a (pro druhého) do ohně skočil, ale neměl lásku, nic mi to neprospěje. Láska je shovívavá, láska je dobrosrdečná, nezávidí, láska se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy. (Láska) všechno omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všecko vydrží. Láska nikdy nepřestává. Dar prorokování pomine, dar jazyků už nebude, dar poznání zanikne. Neboť kusé je všecko naše poznání, nedostatečné je naše prorokování. Ale až přijde to, co je dokonalé, zanikne to, co je částečné. Když jsem byl dítětem, mluvil jsem jako dítě, myslel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě. Když se však ze mě stal muž, všecko dětské jsem odložil. Nyní vidíme jen jako v zrcadle, nejasně, ale potom uvidíme tváří v tvář. Nyní poznávám věci jenom nedokonale, potom poznám dokonale, podobně, jak (Bůh) poznává mne. Nyní trvá víra, naděje a láska, tato trojice. Ale největší z nich je láska.
Pavel mluví v kontextu hádek v obci o nejdůležitější charisma o lásce jako základu všech darů a služeb, jež se bez ní stávají prázdnými a pomíjivými akty. Láska nespočívá v pocitech, emocích, ale v rozhodnutí dát svůj život k dispozici pro druhého / druhé. Láska vše vydrží, unese, protože je vždy ochotná začít znova, věřit a doufat znova. Láska není snadná, protože znamená pro člověka překonání sebe sama. Zralý a dospělý člověk je takové lásky schopen. Protože láska je velkorysá a všeobjímající, tak zůstává navěky. Všechno ostatní, byť cenné a důležité, nakonec pomine.
Lk 4,21-30
Ježíš promluvil v synagoze: „Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“ Všichni mu přisvědčovali, divili se milým slovům z jeho úst a říkali: „Není to syn Josefův?“ Řekl jim: „Jistě mi připomenete přísloví: Lékaři, uzdrav sám sebe! Udělej i tady ve svém domově to, o čem jsme slyšeli, že se stalo v Kafarnau.“ Dále řekl: „Amen, pravím vám: Žádný prorok není vítaný ve svém domově. Říkám vám podle pravdy: Mnoho vdov bylo v izraelském národě za dnů Eliášových, kdy se nebe zavřelo na tři léta a šest měsíců a nastal velký hlad po celé zemi; ale k žádné z nich nebyl poslán Eliáš, jen k vdově do Sarepty v Sidónsku. A mnoho malomocných bylo v izraelském národě za proroka Elizea, ale nikdo z nich nebyl očištěn, jenom Náman ze Sýrie.“ Když to slyšeli, všichni v synagoze vzplanuli hněvem. Zvedli se, vyhnali ho ven z města a vedli až na sráz hory, na níž bylo vystavěno jejich město, aby ho srazili dolů. On však prošel jejich středem a ubíral se dál.
V nazaretské synagóze jsou napřed všichni nadšeni Ježíšovým výkladem. Avšak ve chvíli, kdy se dovtípí, že mluví o nich, o jejich nevěře a nevíře, se naštvou, a to tak, že chtějí Ježíše zabít. Jak snadno se obdiv promění v nenávist! Je smutné, že se lidé stále ve svých soudech o druhých nechávají unášet emocemi, sympatiemi a antipatiemi. Prorok není vítán ve své vlasti zejména proto, že bez obalu odhaluje skryté věci, falešné motivace, sebestřednost a egoismus. On totiž svou otčinu zná zevnitř. Kdyby prorokoval o daleké budoucnosti, tak to nechá lidi chladnými. Protože však mluví o tom, co je teď a k čemu to povede, odhaluje nemravnost záměrů a hlásá pravdu, Boží poselství, reprezentuje Boží soud, tak se stává natolik nepohodlným, že se jej jeho současníci snaží zbavit, umlčet ho, obvinit ho, zničit jej, když ne fyzicky, tak alespoň psychicky a v očích lidí. Prorok je svědomím doby, proto jsou na něj házeny kameny.
Ježíš však jde dál. Nedá se ovlivnit ani jásotem davů ani jejich nepřízní. Jeho svoboda je výzvou i pro nás. Při hledání a sdílení pravdy člověk nesmí podlehnout tomu, že bude říkat jen to, co lidé chtějí slyšet, a zbytek zamlčí. Ježíš byl vyzván, neujal se slova ze své vůle, ale když byl pozván, aby promluvil, řekl to, co lidé s radostí přijali, ale i to, co je naštvalo. Oni však místo přemýšlení, k němuž je chtěl probudit, se jej pokusili zbavit. Když člověka něco ze slyšeného naštve, tak je v první řadě třeba přemýšlet proč, a ne to vytěsnit do podvědomí nebo se dotyčného zbavit tím, že ho okamžitě zkritizuji, očerním nebo už ho nikdy nechci slyšet.
