Pondělí 30. 1. 2023 – 4. týden v mezidobí
Žid 11,32-40
Co mám ještě říci? Vždyť by mi nestačil čas, kdybych měl vypravovat o Gedeonovi, Bárakovi, Samsonovi, Jiftáchovi, Davidovi, Samuelovi a o prorocích. Vírou zvítězili nad říšemi, konali spravedlnost, dosáhli toho, co jim bylo slíbeno, zacpali tlamy lvům, uhasili prudký oheň, unikli ostří meče; ačkoli byli slabí, dosáhli velké síly, osvědčili se jako hrdinové ve válce, obrátili cizí vojska na útěk. Ženy dostaly své mrtvé nazpátek živé. Někteří se nechali natahovat na skřipec a odmítli osvobození, protože chtěli dosáhnout lepšího vzkříšení. Jiní opět zakusili posměch a bití, ano i pouta a žalář. Byli kamenováni, (na mučidlech) trýzněni, pilou řezáni, umírali na rány od meče. Chodili (zašití) v kůžích ovčích a kozích, třeli bídu, zakoušeli útisk a násilí. Ti, kterých nebyl svět hoden, museli bloudit po pouštích a horách, po jeskyních a zemských roklích. A ti všichni, i když za svou víru dostali skvělé uznání, nedočkali se toho, co bylo slíbeno. To proto, že Bůh přichystal něco lepšího nám, takže nemohli bez nás dosáhnout dokonalosti.
Autor listu zdůrazňuje sílu víry, díky níž jsou lidé schopni „hory přenášet“. Ale ani hrdinové víry minulosti nezažili naplnění Božích příslibů – to je vázáno na Ježíše Krista, Božího Syna. On je cílem a vrcholem dějin Božího společenství s lidmi. Máme mít radost z toho, že se na tomto vrcholu Boží lásky můžeme podílet, že se může v našem životě realizovat. Zajímavá je i poslední věta, kde je vyjádřena jednota minulosti i současnosti: naplnění nadějí lidí v minulosti se realizuje s naplněním nadějí lidí přítomnosti – autorovy i naší.
Mk 5,1-20
Ježíš a jeho učedníci se přeplavili na druhý břeh moře do gerazenského kraje. Sotva vystoupili z lodi, hned proti němu běžel z hrobních slují člověk posedlý nečistým duchem. Bydlel v hrobových jeskyních a už ani řetězy ho nikdo nemohl svázat. Často ho totiž spoutali okovy na nohou a řetězy na rukou, ale on řetězy na sobě roztrhal a okovy rozlámal – nikdo neměl sílu ho zkrotit. Po celé dny a noci (se potuloval) po těch jeskyních a po horách, křičel a tloukl se kameny. Když zdálky spatřil Ježíše, přiběhl, padl před ním na zem a hrozně vykřikl: „Co je ti po mně, Ježíši, synu Boha nejvyššího? Zapřísahám tě při Bohu, netrap mě!“ Ježíš mu totiž řekl: „Nečistý duchu, vyjdi z toho člověka!“ Také se ho zeptal: „Jak se jmenuješ?“ Odpověděl: „Moje jméno je Pluk, protože je nás mnoho.“ A velmi ho prosil, aby je neposílal pryč z té krajiny. Na stráni se tam páslo velké stádo vepřů. (Ti zlí duchové) ho prosili: „Pošli nás do těch vepřů. Nech nás do nich vejít.“ Ježíš jim to dovolil. Nečistí duchové vyšli a vstoupili do vepřů. A to stádo se hnalo po příkrém srázu do moře – bylo jich na dva tisíce – a v moři se utopilo. Pasáci vepřů utekli a oznámili to v městě i po dvorcích. Lidé se šli podívat, co se stalo. Když přišli k Ježíšovi a viděli toho posedlého zlými duchy, který jich míval v sobě celý pluk, jak tam sedí oblečený a při zdravé mysli, padla na ně bázeň. Ti, kdo viděli, jak se to stalo s tím posedlým a s vepři, jim to vypravovali. Tu začali Ježíše prosit, aby z jejich kraje odešel. Když nastupoval na loď, prosil ho ten bývalý posedlý, aby u něho směl zůstat. On mu to však nedovolil, ale řekl mu: „Jdi domů ke své rodině a vypravuj jim, jak veliké dobrodiní ti Pán prokázal a jak se nad tebou smiloval.“ Odešel tedy a začal v Desetiměstí rozhlašovat, jak veliké dobrodiní mu Ježíš prokázal. A všichni se tomu divili.
Ježíš v této evangelní zprávě působí v oblastech, které jsou převážně pohanské. Ale ani to jej neodrazuje od toho, aby nepomohl člověku, který byl v moci zlých sil. Odnese to sice stádo vepřů, ale onen dotyčný člověk je osvobozen, je plně vrácen do života. Ježíšova moc i hospodářská ztráta jsou však pro místní obyvatele těžko skousnutelné, tak Ježíše prosí, aby odešel. Ten osvobozený člověk by s ním sice chtěl zůstat, ale Ježíš ho poslat zpět do jeho prostředí, v němž má vydávat svědectví o tom, co se s ním stalo, svědčit o Bohu i Ježíšovi.
Vepřů bylo nejspíš škoda, ale mnohem více by bylo škoda lidí, jichž by se ty zlé mocnosti snažily zmocnit. Ježíš posílá uzdraveného člověka do jeho vlastního prostředí, protože tam může nejlépe svědčit (byť doma není nikdo prorokem). Jenže ten dotyčný se chtěl držet Ježíše, protože cítil, že je v něm síla a ochrana. Ježíš však na sebe lidi nezdravě neváže, protože by jim to neprospělo, nýbrž je učí samostatnosti; učedníky si volí sám, aby pokračovali v jeho činnosti. Ten osvobozený byl nejspíš z pohledu Židů pohan; co by dělal v židovském prostředí a co by s ním tam dělal Ježíš? Ježíš ho posílá tam, kde může být platný, kde může účinně hlásat velikost Boží i Ježíšovy moci. Ježíš velmi dobře vyhodnocuje situaci a nabízí lidem to, co je pro ně i pro růst Božího království nejlepší, nejedná podle šablony, ale podle potřeb situace. Ten dotyčný to nakonec pochopil a přijal. S Ježíšem lze být i jinak než napřímo.
