Čtvrtek 30. 1. 2024 – 3. týden v mezidobí

Žid 10,19-25

Když máme, bratři, důvěru, že můžeme vejít do svatyně Ježíšovou krví, cestou novou a živou, kterou nám otevřel skrze oponu, to znamená skrze své tělo, a (když máme) tak vynikajícího kněze nad Božím domem, přistupujme s upřímným srdcem a s plnou vírou; naše srdce je očištěné od zlého svědomí a tělo omyté v čisté vodě. Držme se pevně naděje, kterou vyznáváme, protože věrný je ten, kdo nám ten slib dal! Starejme se jeden o druhého a pobízejme se k lásce a k dobrým skutkům. Neopouštějte naše společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale navzájem se povzbuzujte, a to tím spíše, když vidíte, jak se ten den blíží.

Autor listu vybízí své adresáty k realizaci toho, co ve křtu přijali a k čemu se také svým křtem zavázali. Díky křtu jsou vymaněni z moci hříchu, mají otevřenou cestu k Bohu (stačí po ní jít), což se realizuje v životě pro druhé a ve věrnosti společenství, do něhož byli křtem zapojeni, tedy církevnímu společenství. Z autorových slov je zřejmé, že to už tehdy nebyla samozřejmost, že i přes křest se někteří neangažovali a možná ze strachu nebo z pohodlnosti vyhýbali shromážděním obce (bohoslužbám?). Poznámka o blížícím se dni je poukazem na eschatologický soud. Jako všeobecnou událost ho měli zřejmě problém očekávat již ke konci 1. století, ale jako nejistota konce vlastního života je tento poukaz aktuální stále.

Mk 4,21-25

Ježíš řekl zástupům: "Přináší se snad svítilna, aby byla dána pod nádobu nebo pod postel, a ne na podstavec? Nic totiž není skryté, aby se to neprojevilo, a nic není utajené, aby to nevyšlo najevo. Kdo má uši k slyšení, slyš!" Dále jim řekl: "Dávejte pozor na to, co slyšíte! Jakou mírou měříte, takovou se naměří vám, a ještě vám bude přidáno. Neboť kdo má, tomu bude dáno, a kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má."

Křesťanství se nedá žít jako soukromá záležitost. Je zapotřebí, aby byl člověk schopen obstát v očích druhých, pokud jde o jednotu slov a činů.

Druhé logion mluví o velkorysosti. Je to pobídka k velkorysosti ve vztahu k druhým, protože velkorysost budí vděčnost a podobnou reakci. Bůh navíc nezůstává nikomu nic dlužen, je štědrý, takže ten, kdo dává, dostane, a to víc, než mohl očekávat.