Flp 1,18b-26

Bratři! Hlavně, že se hlásá všemi možnými způsoby Kristus; ať už s postranním úmyslem, nebo upřímně. Mám z toho radost a budu mít radost i dále. Vím přece, že se moje věc obrátí k dobrému, když se za mě budete modlit a když mi Duch Ježíše Krista pomůže. Pevně očekávám a mám naději, že v ničem nedojdu hanby, ale že i teď jako vždycky budu moci svým neohroženým počínáním na sobě Krista oslavit, ať svým životem, ať svou smrtí. Vždyť pro mě život je Kristus a smrt ziskem. Avšak kdybych tady žil dál, mohl bych ještě s užitkem pracovat. A proto nevím, co bych měl volit. Přitahuje mě totiž obojí: mám touhu zemřít a být s Kristem a to je věc mnohem, mnohem lepší; ale pro vás je zase nutnější, abych zůstal ještě naživu. O tom jsem přesvědčen, a proto vím, že ještě s vámi zůstanu a že vám budu dále pomáhat, aby u vás u všech rostla radost, jakou dává víra. Vy pak se budete moci tím více skrze mne chlubit v Kristu Ježíši, až se k vám zase vrátím.

Pavel píše do Filip z vězení, kde očekává soud – s nepříliš dobrými vyhlídkami. Pro část hlasatelů evangelia bylo jeho uvěznění důvodem k většímu nasazení, pro jinou důvodem k radosti, že jim už nebude překážet, že je už nebude zastiňovat. Konkurenčnost a závistivost na poli misijní činnosti nebyla ani v rané církvi zdá se něčím neobvyklým. Ale to Pavla neznepokojuje. S odhodlaností a otevřeným pohledem se dívá do budoucnosti, v níž si není svým životem jist. I když by si raději pro sebe vybral již definitivní radost bytí s Kristem, přece vidí nutnost pracovat dál.

I když se člověk většinou nehrne do opuštění tohoto pozemského života, přece má leckdy chuť opustit své pozice, uchýlit se do soukromí, přestat se angažovat. Je třeba uvážit, zda jde o oprávněný nárok na oddych, nebo o nechuť, ztrátu nadšení, trpělivosti a odvahy jít i přes překážky dál.

Lk 14,1.7-11

Když (Ježíš) přišel v sobotu do domu jednoho z předních farizeů, aby tam pojedl, dávali si na něj pozor. Přitom si všiml, jak si hosté vybírají přední místa. Řekl jim tedy toto poučení: „Až budeš od někoho pozván na svatební hostinu, nesedej si na přední místo. Mohl by být od něho pozván někdo vzácnější než ty, a ten, kdo pozval tebe i jeho, by přišel a řekl ti: `Uvolni mu místo!' Tu bys musel s hanbou zaujmout poslední místo. Ale když budeš pozván, jdi si sednout na poslední místo, takže až přijde ten, který tě pozval, řekne ti: `Příteli, pojď si sednout dopředu!' To ti bude ke cti u všech, kteří budou s tebou u stolu. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“

Na jedné z hostin, kterých se Ježíš zúčastnil, pozoroval, jak pozvaným záleží na jejich prestiži, což se projevovalo „dračkou“ o přední místa. A tak je poučil. Nejde mu o nepravou pokoru, tedy o nepravdivé sebeponižování (o pokoru naoko s očekáváním ocenění), ale o nezávislost na veřejných poctách.

Není snadné zůstat člověkem nezávislým na veřejném ocenění, ať je tou veřejností malé množství lidí nebo větší společenství či celá společnost. Každý z nás potřebuje ocenění, své místo na slunci, ale člověk se toho nesmí domáhat a nesmí se to stát hlavním motivem jeho jednání.