Pondělí 30. 10. 2023 – 30. týden v mezidobí

Řím 8,12-17

Bratři, nejsme vázáni povinnostmi k tělu, že bychom museli žít, jak chce tělo. Žijete-li totiž tak, jak chce tělo, musíte umřít; jestliže však s pomocí Ducha ničíte záludnosti těla, budete žít. Neboť všichni, kdo se dávají vést Božím Duchem, jsou Boží synové. Nedostali jste přece ducha otroctví, že byste museli zase znova žít ve strachu. Dostali jste však ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžeme volat: „Abba, Otče!“ Spolu s naším duchem to potvrzuje sám Duch (svatý), že jsme Boží děti. Jsme-li však děti, jsme i dědici: dědici Boží a spoludědici Kristovi. Musíme ovšem jako on trpět, abychom tak mohli spolu s ním dojít slávy.

Tahle Pavlova slova proti tělu byla v minulosti, a to hodně dlouho, zcela nesprávně chápána a interpretována. Nejde o tělo jako fyzickou nezbytnost, nýbrž jde o nezvládnutou lidskou přirozenost, např. nekontrolovanou touhu člověka po požitcích, po moci, po pohodlném životě… a její egoistické naplňování Na takové jednání Pavel naráží. Ten, kdo patří ke Kristu a skrze Krista Bohu, by měl jednat jinak: měl by své jednání poměřovat Ježíšovým úsilím o dobro – to znamená nechat se vést Duchem. Křtem člověk vstoupil na tuto cestu sourozenectví s Kristem, a to musí být v jeho životě patrné. Jinak se svému sourozenectví, svému bytí Božím synem/dcerou zpronevěřuje.

Lk 13,10-17

Ježíš učil v sobotu v jedné synagoze. Právě tam byla žena už osmnáct let posedlá duchem způsobujícím nemoc: byla celá ohnutá a vůbec se nemohla napřímit. Jakmile ji Ježíš uviděl, zavolal ji k sobě a řekl jí: „Ženo, jsi zbavena své nemoci“; a vložil na ni ruce. Okamžitě se narovnala a velebila Boha. Představený synagogy však těžce nesl, že Ježíš uzdravuje v sobotu; řekl zástupu: „Je šest dní, kdy se má pracovat. V ty dny tedy přicházejte a nechávejte se uzdravovat, a ne v den sobotní!“ Pán mu však odpověděl: „Pokrytci! Neodvazuje každý z vás v sobotu svého býka nebo osla od žlabu a nevede ho napojit? A tato žena je přece Abrahámova dcera a satan ji měl spoutanou plných osmnáct let; ta neměla být osvobozena od toho pouta v den sobotní?“ Těmito slovy byli všichni jeho protivníci zahanbeni, ale celý zástup se radoval nad všemi podivuhodnými činy, které on dělal.

Ten představený synagogy nejspíš záviděl Ježíšovi jeho schopnosti, jeho moc a úspěch, a to navíc v prostoru, kde byl on takříkajíc pánem, kde měl výsadní postavení. Proto si našel zástupný důvod, jak Ježíše snížit v očích přítomných – sobotní klid. Ježíš však jeho neupřímnost prohlédl a usvědčil jej poukazem na jeho běžnou životní praxi.

V tomto podobenství nejde tolik o uzdravení té ženy, nýbrž o odhalení pokrytectví vnitřního smýšlení toho, kdo ze sebe dělá strážce pravdy a nárokuje si Boha pro sebe. To, že se událo něco zcela mimořádného, že byl ze zajetí těžkého osudu vysvobozen člověk, ztratilo důležitost. Místo úžasu nad Boží láskou zprostředkovanou Ježíšem žabomyší spor! Naštěstí ti obyčejní lidé a samozřejmě ta žena si tohle uvědomili. Takhle to je občas i s námi; ze svého komplexu, nepřejícnosti či uraženosti jsme s to likvidovat velikost a krásu různých událostí kolem sebe. Začíná to velmi často slůvkem „ale“. Ano, uzdravil ho, pomohl mu, ale ….