Středa 30. 10. 2024 – 30. týden v mezidobí

Ef 6,1-9

Děti, poslouchejte své rodiče, jak se to sluší u křesťanů, protože tak to má být. ‚Cti svého otce i matku‘ to je první přikázání, (při kterém se slibuje) odměna: ‚aby se ti dobře vedlo a abys dlouho žil na zemi‘. A vy, otcové, nedrážděte svoje děti ke hněvu, ale vychovávejte je v kázni a napomínejte je (z pověření) Páně. Otroci, poslouchejte svého pozemského pána s uctivou bázní a upřímně, jako kdyby to byl sám Kristus. Neposlouchejte jenom naoko, abyste se lidem líbili, ale jako služebníci Kristovi, kteří z (celé) duše konají vůli Boží. Služte ochotně jako Pánu, a ne lidem. Víte přece, že každý dostane odměnu od Pána za to dobré, co vykonal, ať je to otrok, nebo svobodný. A vy, páni, jednejte s nimi také tak a nevyhrožujte jim (tresty). Buďte si vědomi, že oni i vy máte stejného Pána na nebi, a ten nestraní nikomu.

Pokračování tzv. domácího řádu, kde autor listu mluví o dalších konstitutivních vztazích v rodině (domácnosti), a to vztahu děti-rodiče (vztah generací) a služebnictvo (otroci)-pán domu. Služebnictvo (otroci) bylo součástí tehdejší domácnosti. Autor cituje přikázání z Dekalogu, ale doplňuje vztah dětí k rodičům o vztah rodičů (otců) k dětem. Budoucnost je zajištěna, když existuje sounáležitost generací, jež je záležitostí obou stran. Děti mají respektovat své rodiče (a myslí se tím i dospělé děti), protože oni jsou jako generace nositeli důležitých tradic, kontinuity života. Úkolem rodičů je předávat životodárné a živototvorné tradice a hodnoty. Úkolem dětí pak je převzaté rozvíjet a předávat dál ve změněných podmínkách života, nikoliv bezduše opakovat. To platí i pro církev a výměnu generací v ní.

Součástí moderních domácností už není služebnictvo v tom smyslu jako v minulosti. V textu uvedená poučení se dají vztáhnout na vztahy nadřízený a podřízený nebo představený a podřízený. I tady platí vzájemný respekt a zodpovědnost. Loajalita vůči nadřízenému nebo představenému je důležitá, pokud nedělá věci, kterými škodí ostatním, protože bez loajality a vzájemného respektu zavládne jinak ve společnosti chaos a žádná práce se nezrealizuje. Respekt má být upřímný, nejen naoko. V textu z hlediska doby, v němž vznikl, je důležitý důraz na rovnocennost otroků a pánů před Bohem. Pro antickou společnost srovnávat pána a otroka z hlediska jejich důstojnosti a stavět je na stejnou rovinu bylo revoluční.

Cílem všech těchto naučení byl efektivní chod domácnosti, tak jak to daná (antická) společnost měla nastavené, což bylo důležité i pro celé společenství, celou obec; ale vzájemné vztahy v rodině nejsou nastaveny jen pragmaticky, nýbrž korigovány s ohledem na Krista a na důstojnost každého člena domácnosti z toho plynoucí. Současné modely rodiny jsou jiné, ale vzájemný respekt a specifické postavení i adekvátní role každého člena v rodině jsou důležité i dnes. Vědomí vztahu ke Kristu je v rodinných vztazích důležité dne stejně jako tehdy, pouze to má dnes jinou podobu.

Lk 13,22-30

Ježíš se ubíral od města k městu, od vesnice k vesnici, učil a pokračoval v cestě do Jeruzaléma. Někdo se ho zeptal: „Pane, je málo těch, kdo budou spaseni?“ Řekl jim na to: „Usilujte o to, abyste vešli těsnými dveřmi! Říkám vám: Mnoho se jich bude snažit vejít, ale nebudou moci. Jakmile se pán domu zvedne a zavře dveře, a vy zůstanete venku a začnete tlouci na dveře a volat: ‚Pane, otevři nám!‘, odpoví vám: ‚Neznám vás, odkud jste.‘ Tu začnete říkat: ‚(Vždyť) jsme s tebou jedli a pili a učil jsi u nás na ulicích!‘ Ale on vám odpoví: ‚Nevím, odkud jste. Pryč ode mě, všichni jste páchali nepravosti!‘ Tam bude pláč a skřípění zubů, až uvidíte, jak Abrahám, Izák, Jakub a všichni proroci jsou v Božím království, ale vy budete vyhnáni ven. A přijdou od východu a od západu, od severu a od jihu a zaujmou místo u stolu v Božím království. Ano, jsou poslední, kteří budou prvními, a jsou první, kteří budou posledními.“

I Ježíš se vyjadřuje k otázce počtu vyvolených ke spáse. Ten však není dán rozhodnutím Božím (ten žádný počet neurčuje), ale lidským rozhodnutím, totiž způsobem života. Nerozhoduje ani to, zda člověk formálně náležel ke Kristu (do církve), nýbrž skutečně to, zda žil poctivě svůj život, což symbolizuje úzká brána. Ti, kdo si ze svého přináležení ke Kristu, učinili dobrý byznys, budou odmítnuti. Ti do Božího království nejspíš nevejdou, protože svou „znalost“ Krista zneužili jen ke svému prospěchu. Bůh se nedá oklamat líbivým slovy a nápadnými gesty. Proto leckteří první budou posledními a poslední prvními. Ježíšovo varování je míněno velmi vážně. Člověk si Boží království (společenství s Bohem) nemůže obstarat nějakými skutky či světskými zásluhami a poctami, protože ono není odměnou za konání dobrých skutků. Je darem v plnosti těm, kdo je už tady na zemi svými skutky realizovali. Je pokračováním toho, co už na zemi žili, protože oni totiž jsou pro přijetí plnosti tohoto daru disponováni. Bůh má zájem o všechny lidi, je jen na lidech, zda o tento Boží zájem stojí, zda se pro něj rozhodnout, zda toho budou schopni. Proto záleží na dobrém životě zde na zemi. Boží království si nelze koupit ani zasloužit jako nárokovou odměnu, nýbrž je možné nechat Boha, aby rozvinul do plnosti život toho, kdo o stojí, kdo o to stál svým dobrým životem na zemi, i když třeba o Bohu nic nevěděl a v něj nevěřil.