Pondělí 30. listopadu
Svátek sv. Odřeje
Řím 10,9-18
Jestliže ústy vyznáváš, že Ježíš je Pán, a v srdci věříš, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Víra v srdci vede ke spravedlnosti, vyznání ústy vede ke spáse. Písmo přece říká: ‚Žádný, kdo v něho věří, nebude zklamán.’ Není totiž žádný rozdíl mezi židem a pohanem: všichni přece mají jednoho a téhož Pána a ten je bohatě štědrý ke všem, kdo ho vzývají. Vždyť ‚každý, kdo bude vzývat jméno Páně, bude spasen’. Jak ho však mohou vzývat, když v něho neuvěřili? A jak v něj mohou uvěřit, když o něm ještě neslyšeli? Jak o něm však mohou uslyšet bez hlasatele? Ale jak mohou hlásat, jestliže nebyli posláni? Tak to stojí v Písmu: ‘Jak milý je příchod těch, kdo zvěstují dobré věci!’ Ale ne všichni tu radostnou zvěst přijali. Izaiáš přece praví: ‚Pane, kdo uvěřil tomu, co jsme hlásali?’ Víra je tedy z hlásání, hlásání pak se děje slovem o Kristu. Ale ptám se: Neslyšeli snad o tom? – Ale ano! ‘Všude na zemi pronikl jejich hlas, až na konec světa jejich slova.’
Tato Pavlova slova jsou někdy mylně vykládána, jako by Pavel tvrdil, že když člověk věří v Krista, a to i veřejně, je tím ipso facto z obliga a nemusí již jako křesťan nic dělat. To je ovšem to poslední, co by chtěl apoštol Pavel říci. Jemu šlo především o nutnost Krista přesvědčivě hlásat, aby lidé mohli uvěřit. V tomto úryvku, jenž je součástí kapitol 9-11, v nichž Pavel řeší vztah ke svým soukmenovcům, Židům, z hlediska spásy, jde tedy primárně o Židy, kde nutnost řídit se Božím zákonem i v jednání byla evidentní. Jde mu tedy především o doplnění toho, co jeho židovským současníkům chybělo k dosažení plnosti spásy, tj. společenství s Bohem; jde mu o víru v Boží jednání skrze Krista jakožto naplnění Božích příslibů záchrany Izraele i všech lidí.
Spása není odměnou za dobré chování, spása je darem společenství s Bohem. Jestliže člověk chce tento dar přijmout, tak se mu musí „přizpůsobit“. Nelze žít v intimním společenství s Bohem a nerespektovat jeho přikázání lásky. Bůh je láska, a pokud s ním chci žít ve společenství, tak se musím snažit jednat jako on, milovat, usilovat o dobro. Teprve pak může být i mé hlásání účinné.
Mt 4,18-22
Když se Ježíš ubíral podél Galilejského moře, uviděl dva bratry – Šimona, zvaného Petr, a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají síť do moře; byli totiž rybáři. Řekl jim: „Pojďte za mnou, a udělám z vás rybáře lidí.“ Oni hned nechali sítě a následovali ho. A jak šel odtamtud dál, uviděl jiné dva bratry – Zebedeova syna Jakuba a jeho bratra Jana, jak na lodi se svým otcem Zebedeem spravují sítě. A povolal je. Oni hned nechali loď i otce a následovali ho.
Ježíš povolává do své blízkosti jako své učedníky a spolupracovníky lidi ze svého prostředí: mezi ty první patří bratři Petr a Ondřej. V Janově evangeliu je Ondřej dokonce jedním z prvních, kdo následuje Ježíše, a právě on přivádí i svého bratra Šimona-Petra. Tito první učedníci Ondřej, Petr, Jakub a Jan neváhají a jdou za Ježíšem, podobně jako později celník Matouš-Lévy. Takový krok není snadný a nelze jej učinit jen tak – utéci od nedodělané práce. Učedníci museli už mít nějakou zkušenost, kdo tento charismatický člověk-Ježíš je, museli mu plně důvěřovat a spolehnout se na to, že jde o Boží cestu.
Ondřej vzal toto své povolání velmi vážně, a i když nám evangelia ani další spisy Nového zákona o jeho dalším působení a smrti po rozchodu učedníků z Jeruzaléma nic neprozrazují (stejně jako o většině Ježíšových učedníků), tak podle legendy působil v Malé Asii, Arménii a posléze Řecku (na závěr života v městě Patrasu), kde byl ukřižován na kříži ve tvaru písmene X (tzv. ondřejský kříž).
I my jsme povoláni k následování a nemusíme kvůli tomu většinou opouštět svou práci, svou rodinu, své životní role. Taková situace může v životě člověka nastat, ale je spíše výjimečná. Velký teolog, umělec a hlavně lékař A. Schweitzer jednou napsal, že opustit řádnou životní cestu, přerušit nastoupenou dráhu a věnovat se něčemu úplně jinému může jen ten, kdo prokázal, že je schopen plnit své úkoly, naplnit zvolené povolání, jít řádnou cestou. A musí být zřejmé, že ona nová cesta je důležitá, důležitější než ona dosavadní. Pak se může odvážit takového kroku. Ten od něj tak jako tak bude vyžadovat velké úsilí, vytrvalost a pracovitost. Pro nás v běžných životních situacích však taková výzva znamená neodkládat rozhodnutí na zítřek, neodkládat to, co je třeba udělat, na další dny, tedy jednat podle starého českého hesla: „Co můžeš udělati dnes, neodkládej na zítřek!“ Dnes se této nectnosti odkládání úkolů na jindy říká prokrastinace. Vznešený název nic nemění na škodlivosti takového postoje. Ježíšovu výzvu „následuj mne“, jež k nám často přichází skrze běžné životní úkoly a třeba i nezábavné činnosti, je třeba neodkladně poslechnout. Jinak může být pozdě a můžeme propást pravou chvíli.
