Čtvrtek 30. 5. 2024 – slavnost Těla a krve Páně, 8. týden v mezidobí
Ex 24,3-8
Mojžíš přišel a sdělil lidu všechna Hospodinova slova a ustanovení. Lid odpověděl jedním hlasem: „Splníme všechno, co mluvil Hospodin!“ Mojžíš pak všechna Hospodinova slova napsal; časně zrána pak vstal a postavil pod horou oltář a dvanáct pamětních kamenů podle dvanácti kmenů Izraele. Poslal jinochy z izraelských synů, aby obětovali celopaly a přinesli býčky jako pokojné oběti Hospodinu. Mojžíš vzal polovici krve, vlil ji do obětních misek a (zbylou) polovicí krve postříkal oltář. Pak vzal knihu smlouvy a četl ji nahlas lidu. A oni řekli: „Poslušně splníme všechno, co mluvil Hospodin.“ Potom vzal Mojžíš krev, pokropil lid a řekl: „Hle, to je krev smlouvy, kterou s vámi sjednal Hospodin podle všech těchto slov.“
Ve 24. kapitole Exodu se objevuje jedna z verzí uzavření smlouvy mezi Hospodinem a vyvoleným lidem. Mojžíš sestoupil z hory, kam vystoupil s Áronem, Nadabem, Abihúem a 70 staršími, pak nechal vybudovat oltář, obětoval (ač nebyl ustanoven veleknězem) a předčítal knihu smlouvy, o níž do té doby nebyla řeč. Zavázal lid k plnění ustanovení zakotvená v knize smlouvy a ten tento závazek přijal. To pak Mojžíš zpečetil tím, že lid pokropil krví, jíž byl posvěcen oltář jako symbol Boží přítomnosti.
Hospodin je trvale přítomen ve svých slovech zapsaných v knize smlouvy, ale i skrze obětní a zasvěcovací rituál, kterým si přivlastňuje lid. Ten se k tomu nicméně rozhoduje svobodně, protože tím odpovídá na Boží dary, Boží přízeň. Krev smlouvy je předobrazem krve nové smlouvy, jak ji ustanovuje ježíš při poslední večeři.
Žid 9,11-15
Bratři! Kristus přišel jako velekněz budoucích hodnot; prošel stánkem větším a dokonalejším, který není udělán (lidskýma) rukama, to je: nenáleží k tomuto stvořenému (světu), a vešel jednou provždy do svatyně, ne s krví kozlů a telat, ale se svou vlastní krví, a tím nám získal věčné vykoupení. Jestliže už (samo) pokropení krví kozlů, býků a popel z jalovice posvěcuje ty, kteří jsou nečistí, k čistotě těla, čím spíše krev Krista, který skrze věčného Ducha sám sebe přinesl Bohu jako oběť bez poskvrny, očistí naše svědomí od mrtvých skutků, abychom mohli sloužit Bohu živému. A proto on je prostředníkem nové smlouvy. Svou smrtí dal zadostiučinění za hříchy (spáchané) v době, kdy ještě platila dřívější úmluva. Tím se povolaným dostává (splnění) slibu o věčném dědictví.
List Židům jako jediná kniha Nového zákona mluví o Ježíši Kristu jako veleknězi. Jeho oběť je definitivní a ukončuje krvavé oběti starozákonní. Ježíšova oběť je obětí, která ukazuje na neúplnost pozemského kultu a Chrámu, protože je jedinou dokonalou obětí, jíž se otevírá pravý chrám – nebeská svatyně, jíž byl Jeruzalémský chrám jen „stínovým“ obrazem. Dokonalá a definitivní oběť, zpečetěná Ježíšovou krví, otevírá člověku novou budoucnost, zbavuje svět nerozmotatelné zapletenosti s vinou. Neznamená (bohužel) konec působení zla na této zemi, ale otevírá cestu z něj, jeho překonání a posléze i definitivní zničení.
Mk 14,12-16.22-26
První den o svátcích nekvašeného chleba, když se zabíjel velikonoční beránek, zeptali se učedníci (Ježíše): „Kam chceš, abychom ti šli připravit velikonoční večeři?“ Tu poslal dva ze svých učedníků a řekl jim: „Jděte do města a (tam) vás potká člověk, který ponese džbán vody. Jděte za ním, a kam vejde, řekněte hospodáři: ‚Mistr vzkazuje: Kde je pro mě večeřadlo, v kterém bych mohl se svými učedníky jíst velikonočního beránka?‘ On vám ukáže velkou horní místnost opatřenou lehátky a připravenou. Tam nám přichystejte večeři!“ Učedníci odešli, přišli do města a nalezli všechno tak, jak jim řekl, a připravili velikonočního beránka. Když jedli, vzal chléb, požehnal ho, lámal a dával jim ho se slovy: „Vezměte. To je mé tělo.“ Potom vzal kalich, vzdal díky, podal jim ho a pili z něho všichni. A řekl jim: „To je má krev, (krev) nové smlouvy, která se prolévá za všechny. Amen, pravím vám: Už nikdy nebudu pít z plodu révy až do toho dne, kdy z nového (plodu) budu pít v Božím království.“ Potom zazpívali chvalozpěv a vyšli na Olivovou horu.
Ježíš připravuje pro své učedníky poslední slavnostní setkání při velikonoční večeři. Situace má slavnostní ráz, zahalený jistým tajemstvím. Když bylo vše připraveno, Ježíš slaví se svými učedníky večeři, která jim má otevřít oči i srdce. On se jim dává cele k dispozici, nejen jim, ale všem – a oni mají být svědky a nositeli a zprostředkovateli tohoto velkolepého daru. Tento dar spojuje časnost s věčností, jeho naplněním je pak „nebeská hostina“ Božího království.