Čtvrtek 30. 6. 2022 – 13. týden v mezidobí
Am 7,10-17
Betelský kněz Amasjáh vzkázal izraelskému králi Jorobeamovi: „Amos štve proti tobě uprostřed izraelského domu. Země nemůže snést všechny jeho řeči. Tak totiž mluví Amos: Jorobeam zahyne mečem a Izrael bude vyhnán ze své země!“ Amasjáh řekl také Amosovi: „Vidoucí, seber se a uteč do judské země, tam se živ a tam prorokuj! V Betelu už prorokovat nesmíš, neboť zde je králova svatyně a říšský chrám.“ Amos odpověděl Amasjáhovi: „Nejsem prorok ani prorocký učedník, jsem pastýř a pěstitel smokvoní. Hospodin mě vzal od stáda a řekl mi: `Jdi a prorokuj mému izraelskému lidu!' Nyní slyš Hospodinovo slovo: Ty říkáš: ‚Neprorokuj proti Izraeli, neslintej na Izákův dům.‘ Proto tak praví Hospodin: `Tvá žena bude v městě nevěstkou, tvoji synové a tvé dcery padnou mečem, tvé pozemky budou rozděleny měřickým provazem, ty sám zemřeš v nečisté zemi; Izrael bude vyhnán ze své země.'“
Po rozdělení království zbudoval král Jorobeam I. na severu dvě svatyně, a to v Betelu na jihu a Danu na severu. Jeruzalém s chrámem a archou zůstal v království jižním. Protože neměl k dispozici archu, umístil do svatyň jako podnož Hospodinových nohou sochy býčků. Býk byl ovšem i symbolem zemědělského kanaánského boha Baala, což posléze vedlo k jistému synkretismu. Zmiňovaný král v knize Amos je Jorobeam II. (787-747 př. n. l.), za něhož Severní království (Izrael) dosáhlo největšího rozkvětu, ale také největšího vykořisťování chudých. Prorok Amos, poslaný Hospodinem na sever, pocházel z jihu a nebyl prorokem z povolání. Kněz Amasjáh, vrchní kněz svatyně v Betelu, udává Amose svému „nadřízenému“, králi izraelskému a snaží se Amose vypudit. Amasjáh se tak ocitá v roli dnešního prezidentského mluvčího a vrchního ideologa. Amos jemu i celému království předpovídá brzký zánik, k čemuž také poměrně brzo po smrti krále Jorobeáma II. došlo. Izrael definitivně zanikl v roce 722 př. n. l., kdy bylo Asyřany dobyto Samaří, ale již v roce 732 př. n. l. bylo království až na Samaří pod nadvládou Asyřanů.
Mt 9,1-8
Ježíš vstoupil na loď, přeplavil se na druhou stranu a přišel do svého města. A hle – přinášeli mu ochrnulého, ležícího na lůžku. Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnulému: „Buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti hříchy.“ Někteří z učitelů Zákona si však pomyslili: „Ten člověk se rouhá!“ Protože Ježíš poznal jejich myšlenky, řekl: „Proč smýšlíte špatně ve svém srdci? Vždyť co je snadnější – říci: `Odpouštějí se ti hříchy', nebo říci: `Vstaň a choď '? Abyste však věděli, že Syn člověka má moc odpouštět na zemi hříchy“ – řekl ochrnulému: „Vstaň, vezmi své lůžko a jdi domů!“ A on vstal a odešel domů. Když to zástupy viděly, zmocnila se jich bázeň a velebily Boha, že dal takovou moc lidem.
Ježíš uzdravuje ochrnutého člověka, který je na tom tak zle, že musí být doslova přinesen, dopraven jinými. (Městem Ježíšovým se myslí Kafarnaum.) Uzdravuje však nejdříve jeho nitro, jeho duši, pak teprve i jeho tělesnou schránku. Dnes se hodně zdůrazňuje, že nemoc je vždy psychosomatická záležitost, ale zde jde ještě o něco víc. O dotyčném člověku nic nevíme, on je jen pasívním účastníkem dění: je přinesen, jsou mu odpuštěny hříchy, je uzdraven. Teprve na konci celého dění se stává tím, kdo může i s lehátkem (symbolem své bezmoci) odejít. Teprve na konci se stává tím, kdo je schopen jednat. Obtížné situace člověka srážejí, uvádějí do stavu strnulosti, nehybnosti, ale i zlosti, pocitu nespravedlnosti, závisti …. Leckdy je opravdu třeba napřed uzdravit nitro člověka, aby mohl být uzdraven i celý člověk. Hřích není něco jen „éterického“, nehmatatelného, nýbrž konkrétního, co postihuje člověka ve všech jeho vazbách: k ostatním, k Bohu, k němu samému, ke stvoření kolem. Tohle uzdravit není úplně snadné. Často je nejobtížnější, aby člověk dokázal odpustit sám sobě, přijmout uzdravení.
Pozoruhodná je reakce učitelů Zákona – reptají, kritizují, znehodnocují Ježíšovo jednání, protože jim ten člověk leze na nervy tím, jak je dobrý, schopný, v Boží přízni. Prostě těžko nesou, že je někdo převyšuje, že si osobuje moc, kterou by rádi měli. Mnohdy nám tohle jednání není tak úplně vzdáleno, i když ho – stejně jako ti učitelé Zákona – držíme v sobě a tajíme své nepřejícné a závistivé myšlenky. Důležité je, abychom s tím uměli pracovat a nakonec se radovat jako zástupy, že se udála dobrá a prospěšná věc, i když jsme to nebyli my, kdo ji udělal.
