Pondělí 30. 9. 2024 – 26. týden v mezidobí

Job 1,6-22

Jednou se Boží synové shromáždili u Hospodina. Přišel s nimi i satan. Hospodin řekl satanovi: „Odkud přicházíš?“ A satan odpověděl Hospodinu: „Procházel jsem zemí a potuloval jsem se po ní.“ Tu řekl Hospodin satanovi: „Všiml sis mého služebníka Joba, že mu není na zemi podobného? Je to muž bezúhonný, čestný, bohabojný a varuje se zlého.“

Satan odpověděl Hospodinu: „Copak je Job bohabojný zadarmo? Nechráníš ho ze všech stran, jeho dům a vše, co má? Žehnáš jeho podnikání a jeho stáda se na zemi množí. Jen vztáhni svou ruku a dotkni se všeho, co má, (a uvidíš,) zda ti nebude zlořečit do tváře!“ Tu řekl Hospodin satanovi: „Hle, do tvé moci dávám vše, co má; jenom na něho samého nevztahuj svou ruku!“ A satan od Hospodina odešel. Jednou, když (zase Jobovi) synové a dcery hodovali v domě nejstaršího bratra, přišel posel k Jobovi a oznámil: „Když býci orali a oslice se pásly vedle nich, Sabejci zaútočili, uloupili je a čeleď pobili mečem; jen já sám jsem unikl, abych ti to oznámil.“ Ještě tento (posel) mluvil, když přišel druhý a řekl: „Boží oheň spadl z nebe, sežehl ovce i čeleď a pohltil je; jen já sám jsem unikl, abych ti to oznámil.“ Ještě ten mluvil, když přišel třetí a řekl: „Chaldejci sešikovali tři tlupy, vyrazili na velbloudy, uloupili je a čeleď pobili mečem; jen já sám jsem unikl, abych ti to oznámil.“ Ještě ten mluvil, když přišel čtvrtý a řekl: „Tvoji synové a dcery hodovali v domě svého nejstaršího bratra. A tu se z pouště přihnala veliká vichřice, obořila se na čtyři rohy domu, takže se zřítil na děti, a ty zahynuly; jen já sám jsem unikl, abych ti to oznámil.“ Tu Job vstal, roztrhl si šat, oholil svou hlavu, padl na zem, klaněl se a řekl: „Nahý jsem vyšel z lůna své matky a nahý se tam vrátím. Hospodin dal, Hospodin vzal, Hospodinovo jméno buď pochváleno.“ Tak Job v ničem nezhřešil a neřekl nic, co by se o Bohu neslušelo.

Začátek knihy Job uvádí pozadí Jobova osudu a počátek katastrof v jeho životě. Rozhovor Hospodina a Satana-Pokušitele je součástí rámce celé knihy. Job přes všechny katastrofy zůstane Hospodinu věrný. To však, jak se ukáže dál, Satanovi nestačí. Žádá další zkoušku. Zprávy o ztrátách vedly k českému označení pro špatné zprávy „jobovky“ nebo „Jobovy zvěsti“. Tento úvod ke knize Job je velkolepý v líčení Jobovy věrnosti. Ale ani Job nezůstane u svého stoického postoje. Není to tedy návod, jak lze snadno snášet útrapy, ztráty (těžko si to představit v reálu), nýbrž otevírá prostor pro další líčení. Ani takto „morálně pevný“ Job se neubrání základní existenciálním otázkám, nářku a hledání smyslu, tedy otázce „proč“.

Není to Bůh, kdo na člověka sesílá utrpení, ale dopouští takové situace, ani ne proto, aby člověk zkoušel, nýbrž proto, že svět má svou autonomii, kterou Bůh respektuje. Je na člověku, zda je schopen je nějak přijmout a projít jimi, nebo ne a ztratit se v sobě sama.

Lk 9,46-50

Ježíšovi učedníci začali uvažovat, kdo z nich je největší. Ježíš věděl, o čem v srdci uvažují. Vzal dítě, postavil ho vedle sebe a řekl jim: „Kdo přijme takové dítě kvůli mně, mne přijímá; a kdo mne přijme, přijímá toho, který mě poslal. Neboť kdo je mezi vámi všemi nejmenší, ten je největší.“ Jan se ujal slova a řekl: „Mistře, viděli jsme někoho, jak vyhání zlé duchy v tvém jménu a bránili jsme mu, protože není tvým učedníkem jako my.“ Ježíš mu však řekl: „Nebraňte! Neboť kdo není proti vám, je s vámi.“

Ježíš se ztotožňuje s dítětem (což je podtrženo i tím, že ho staví vedle sebe), tedy s tím, kdo ve společnosti stojí téměř na nejnižším společenském žebříčku, aby nastavil zrcadlo svým učedníkům, kteří přemýšlejí o svých pozicích, o své důležitosti a velikosti. Člověk, který přijímá dítě jako sobě rovné, sestupuje na jeho rovinu, stává se dítětem – a v tom přijímá i toho, kdo Ježíše poslal, Boha samého.

Jan se domáhá, aby Ježíš uznal jejich privilegia, neboť jen oni mohou mít podíl na Ježíšově moci, na jeho charismatu. Oni jsou Ti vyvolení, jim tedy přísluší zvláštní role. Ostatní na ni nemají právo, protože mezi ně nepatří. Zcela pochopitelné smýšlení, zárodek všeho sektářství. To Ježíš odmítá. A tak je třeba se radovat, že i jiní konají dobro, že mají dary a dovedou jich využívat. Nechtít si dobro a dobré skutky uzurpovat pro sebe. Nezávidět, že jiní jsou dobří a možná úspěšnější než my, naše skupina.