31.1. 2021 – 4. neděle

Slavnost sv. Jana Bosca

Ez 34,11-12.15-16.23-24.30-31

¹¹Toto praví Panovník Hospodin: „Hle, já sám vyhledám své ovce a budu o ně pečovat. ¹²Tak jako pastýř pečuje o své stádo, když je uprostřed svěřených ovcí, tak budu pečovat o své ovce a vysvobodím je ze všech míst, kam byly rozptýleny v den oblaku a mrákoty. /…/ ¹⁵Sám budu pást své ovce a dám jim odpočívat, je výrok Panovníka Hospodina. ¹⁶Ztracenou vypátrám, zaběhlou přivedu zpět, polámanou ovážu a nemocnou posílím, kdežto tučnou a silnou zahladím. Budu je pást a soudit.“ ²³Ustanovím nad nimi jednoho pastýře, který je bude pást, Davida, svého služebníka. Ten je bude pást a ten bude jejich pastýřem. ²⁴Já, Hospodin, jim budu Bohem a David, můj služebník, bude uprostřed nich knížetem. Já, Hospodin, jsem promluvil. /…/ ³⁰I poznají, že já, Hospodin, jejich Bůh, jsem s nimi a oni, dům izraelský, jsou mým lidem, je výrok Panovníka Hospodina. ³¹Budete mými ovcemi, ovcemi, které já pasu, vy lidé, a já vám budu Bohem, je výrok Panovníka Hospodina.“

Don Bosco byl typem takového pastýře, jak jej popisuje prorok Ezechiel. Tím pastýřem u proroka je ovšem Hospodin sám, který jako dobrý pastýř stojí v příkrém protikladu proti pastýřům špatným, tedy špatným vůdcům izraelského lidu. Avšak i Hospodin si volí svou pastýřskou reprezentaci na zemi – Davidova potomka. Křesťané identifikují tuto postavu, tohoto Davidovce, s postavou Ježíšovou. A Ježíš deleguje i své pastýřské pravomoci a povinnosti na své učedníky. I oni mají být dobrými pastýři, těmi, kdo se ujímají potřebných, slabých a neduživých.

Obraz pastýře a oveček nás dnes neoslňuje, protože žijeme v jiném světě. A navíc nechceme být ovcemi ve stádu. Ovce je pro nás velmi často symbolem tupohlavosti, stádovosti. A přece je to obraz, který mluví o Boží lásce, péči a starostlivosti, o tom, že Bůh chce být naším Bohem, chce být s námi, prostě nás chce za svůj lid, za ty, kdo se svěřují do jeho péče, protože o nás dbá.

Flp 4,4-9

⁴Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se! ⁵Vaše mírnost ať je známa všem lidem. Pán je blízko. ⁶Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. ⁷A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši. ⁸Konečně, bratří, přemýšlejte o všem, co je pravdivé, čestné, spravedlivé, čisté, cokoli je hodné lásky, co má dobrou pověst, co se považuje za ctnost a co sklízí pochvalu. ⁹Čemu jste se u mne naučili, co jste přijali a uslyšeli i spatřili, to čiňte. A Bůh pokoje bude s vámi.

Apoštol Pavel vyzývá své adresáty k radosti a důvěře v Boží prozřetelnost, až k jakési bezstarostnosti, s níž je třeba se na Boha obracet. Tím jistě neměl na mysli, abychom nic nedělali a čekali, až Bůh naše problémy vyřeší, protože on to přece zvládne. Bůh nedělá věci za člověka. To, co člověk může udělat sám, oč se může sám postarat, to udělat musí. Pavlovi jde o to, aby člověk měl k Bohu důvěru a věřil v jeho účinnou pomoc, což je vyjádřeno nabádáním, aby člověk/křesťan Bohu již zároveň s prosbou děkoval – ne, že zařídí věci podle plánu prosebníka, ale že se lze na Boha spolehnout, že on je věrný a svým příslibům dostojí. Pokud je člověk schopen takto se na Boha obracet, pak bude zažívat skutečný pokoj a radost.

Druhou věcí, o níž Pavlovi jde, je soulad v dobrém s okolní společností. Křesťané nejsou jediní, kdo usilují o dobrý život, byť jiní k tomu mají odlišné zdůvodnění. Existují společné hodnoty, těch je třeba si vážit, rozvíjet je a spolupracovat na jejich rozvoji s ostatními. I tato společné práce na dobru (a Pavel dává za příklad sám sebe, aby bylo jasné, jak tomu má být, nikoliv ovšem z pocitu nadřazenosti) je také zdrojem Božího pokoje, a to jak pro křesťany, tak pro ty druhé.

Mt 18,1-6.10

¹V tu hodinu přišli učedníci k Ježíšovi s otázkou: „Kdo je vlastně největší v království nebeském?“ ²Ježíš zavolal dítě, postavil je doprostřed ³a řekl: „Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského. ⁴Kdo se pokoří a bude jako toto dítě, ten je největší v království nebeském. ⁵A kdo přijme jediné takové dítě ve jménu mém, přijímá mne. ⁶Kdo by svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří ve mne věří, pro toho by bylo lépe, aby mu pověsili na krk mlýnský kámen a potopili ho do mořské hlubiny. /…/ ¹⁰Mějte se na pozoru, abyste nepohrdali ani jedním z těchto maličkých. Pravím vám, že jejich andělé v nebi jsou neustále v blízkosti mého nebeského Otce.

Učedníci (zejména v Markově evangeliu) se jeví jako poměrně dost nechápaví, protože zůstávají zakotveni ve starém způsobu myšlení. To se ukazuje i v jejich otázce: kdo je největší v Božím království? Jako by se přebývání s Bohem dalo měřit a dalo se o ně soutěžit. Jako by to byla otázka konkurence. Ježíš jejich otázku postaví svou odpovědí na hlavu: za vzor jim dává dítě, jež v antice nemělo hodnotu samo o sobě, nýbrž jen jako nehotový dospělý, zárodek budoucnosti. A právě to bezvýznamné, bezprávné, nevzdělané, nezkušené dítě jim má ukazovat, kdo je hoden přebývání v Božím království, kdo je pro Boha velmi cenný. Navíc pak Ježíš své učedníky varuje, aby si o sobě nemysleli bůhvíco (protože patří do jeho družiny, protože jsou dospělí, schopní …). Maličcí, které má dále na mysli, nejsou jen děti, ale všichni, kteří jsou pro společnost bezvýznamní, prakticky neviditelní, zanedbatelní.

Ježíš se zde ztotožňuje s dítětem stejně jako v Matoušově evangeliu s kýmkoliv potřebným, na okraji společnosti, nemohoucím. To se stalo vůdčí myšlenkou i pro Dona Bosca, proto zaměřil svou pozornost na chudé, bezprizorné, ztracené kluky (děti) a chudé lidi na okraji společnosti.

Je téměř v přirozenosti člověka, že upírá svůj pohled na významné lidi a chtěl by se jim alespoň přiblížit, když už nemůže se jim vyrovnat, Ježíš však obrací náš pohled opačným směrem.