Úterý 31. 1. 2023 – 4. týden v mezidobí, sv. Dona Bosca
Žid 12,1-4
Nesmírné je množství těch, kteří se na nás dívají! Odhoďme proto všechno, co by nás mohlo zatěžovat, hřích, do kterého se (člověk) snadno zaplete, a vytrvale běžme o závod, který je nám určen. Mějme oči upřeny na Ježíše: od něho naše víra pochází a on ji vede k dokonalosti. Místo radosti, která se mu nabízela, vzal na sebe kříž a nic nedbal na urážky; nyní sedí po pravé straně Božího trůnu. Myslete na toho, který snesl, když mu hříšní lidé prudce odporovali, abyste neumdlévali a vnitřně neochabovali. Vždyť jste v boji proti hříchu ještě nekladli odpor až do krve.
Autor vyzývá adresáty k následování Ježíše Krista, a to i s ohledem na všechny ty, kteří v minulosti žili dobrý život ve věrnosti Bohu, ale završení Božího jednání s vyvoleným lidem v osobě Ježíšově se nedočkali. Ježíš je vzorem i zdrojem síly pro jednání křesťana. Jestliže Ježíš dokázal snést urážky a pronásledování, je to i cesta pro jeho učedníky. Ale to hlavní, s čím musí člověk zápasit, není ani tolik nepřízeň lidí jako hřích, zlo, které je ve společnosti stále přítomné.
Don Bosco bojoval proti hříchu a zlu ve společnosti pozitivní motivací svých svěřenců. Pozitivní cesta je vždy účinnější než represivní působení. Stojí možná více námahy a času, ale vede k cíli jistěji než represe, nařizování, trestání.
Mk 5,21-43
Ježíš se vrátil lodí na druhý břeh a už se kolem něho shromáždil velký zástup. Když byl ještě na břehu moře, přišel k němu jeden z představených synagogy, jmenoval se Jairos. Jak ho uviděl, padl mu k nohám a snažně ho prosil: „Moje dceruška umírá. Pojď, vlož na ni ruce, aby byla zachráněna a žila.“ Ježíš s ním odešel. Velký zástup šel za ním a tlačili se na něj. Byla tam jedna žena, která dvanáct let trpěla krvácením, mnoho zkusila u mnoha lékařů a celý svůj majetek vynaložila na léčení, ale nic jí nepomohlo, spíše jí bylo čím dál hůř. Když slyšela o Ježíšovi, šla v zástupu lidí a zezadu se dotkla jeho šatů. Řekla si totiž: „Jestli se dotknu třeba jen jeho šatů, budu uzdravena.“ A hned jí přestalo krvácení a pocítila na těle, že je ze svého neduhu vyléčena. Ježíš ihned v sobě poznal, že z něho vyšla (zázračná) moc. Obrátil se proto v zástupu a zeptal se: „Kdo se dotkl mých šatů?“ Jeho učedníci mu odpověděli: „Vidíš přece, jak se lidé na tebe tlačí, a ptáš se: Kdo se mě to dotkl!“ Ale Ježíš se rozhlížel, aby uviděl tu, která to udělala. Tu přišla ta žena, celá ustrašená a rozechvěná – věděla dobře, co se s ní stalo – padla před ním na zem a pověděla mu celou pravdu. On jí na to řekl: „Dcero, tvá víra tě zachránila. Jdi v pokoji a buď zdráva, (zbavena) svého neduhu!“ Zatímco ještě mluvil, přišli lidé (z domu) představeného synagogy se zprávou: „Tvá dcera umřela. Proč ještě Mistra obtěžuješ?“ Ježíš zaslechl, co se tu mluvilo, a řekl představenému synagogy: „Neboj se, jen věř!“ Nedovolil nikomu, aby šel s ním, jenom Petrovi, Jakubovi a jeho bratru Janovi. Přišli k domu představeného synagogy a viděli tam rozruch, (lidi), jak pláčou a velmi naříkají. Vešel dovnitř a řekl jim: „Proč jste tak rozrušeni a pláčete? Dítě neumřelo, jenom spí.“ Posmívali se mu. On však všechny vykázal ven, vzal s sebou otce dítěte i matku a své společníky a šel (do světnice), kde dítě leželo. Vzal ji za ruku a řekl: „Talitha kum!“, to znamená: „Děvče, říkám ti, vstaň!“ Děvče hned vstalo a chodilo – bylo jí dvanáct let. (Lidé) byli úžasem jako bez sebe. (Ježíš) jim přísně přikázal, že se to nikdo nesmí dovědět, a řekl jim, aby jí dali jíst.
Příběhy dvou žen – jedné staré a druhé velmi mladé –, které spojuje Ježíšova uzdravující moc a 12 let (dvanáctka je symbolickým číslem plnosti). Ježíš osvobodil posedlého v Gerase a sotva se dostal na druhou stranu jezera, tak se na něj tlačí lidé, protože má pověst velkého léčitele, exorcisty, schopného člověka. Je prostě senzací. Dva z nich však k němu přistupují jinak – Jairos, představený synagogy, a ona bezejmenná starší žena se svým fyzickým trápením. Jairos do Ježíše vkládá svou naději na jeho pomoc, na uzdravení těžce nemocné dcery. Pro onu ženu s krvotokem je také poslední nadějí, vkládá do něj všechnu svou beznaděj neúspěšného léčení. Pro ně Ježíš není senzací, nýbrž poslední nadějí v jejich totálně beznadějné situaci. Ježíš je oba vyslyší a pomůže jim v tom, co jim bere život. Víra a důvěra těch dvou stojí proti nevíře učedníků i ostatních, kteří Ježíše berou asi jako dnes popovou či filmovou star.
Ježíš probouzí to, co je již prakticky odumřelé, k životu. To může udělat i s námi i se svou církví, pokud mu to dovolíme svou důvěrou a vírou. Žena se ho dotýká s úctou a jistými obavami, i proto tajně a jen jeho šatu. Tento dotyk, nesený důvěrou, má pro ni uzdravující sílu. Jairos nepřestane doufat, a to i přesto, že ostatní to považují za nesmysl. A Ježíš v jeho dceři probudí dech života. I zde jde o dotyk, kterým Ježíš mocně působí. Z Ježíše vychází síla, která uzdravuje, křísí k životu. Jairos svou dceru miluje, přestože je to dívka, jež byla společností méně ceněna, a kvůli ní je ochoten dát sám sebe všanc, nasadit se.
Dav je senzacechtivý, ta nemocná žena i Jairos padají před Ježíšem na kolena, klaní se mu až k zemi, v gestu, které vyjadřuje pokoru i důvěru. Ježíš je náš přítel, ale je na místě se mu i klanět, prokazovat mu oddanou úctu, dotýkat se ho s úctou a nadějí.
