Sobota 31. 12. 2022 – vánoční oktáv

1 Jan 2,18-21

Děti, poslední hodina je tu! Jak jste slyšeli, Antikrist přichází, a teď se skutečně objevilo mnoho antikristů. Z toho můžeme poznat, že poslední hodina je tady. Oni (sice) vyšli z našeho středu, ale nebyli z nás. Neboť kdyby byli z nás, byli by s námi zůstali. Ale mělo se na nich ukázat, že ne všichni jsou z nás. Vy však máte Ducha, kterého dává Svatý, a víte (to) všichni. Nepíšu vám to proto, že pravdu neznáte, ale proto, že ji znáte a že z pravdy žádná lež nepochází.

První a druhý list Janův hovoří o Antikristovi. Nejde však o představitele vší špatnosti, jak je vykreslila pozdější doba, nýbrž o lidi, kteří evangelium a víru v Ježíše interpretovali jinak. Oddělili se od hlavního proudu. Pravděpodobně šlo o jisté gnostické skupiny a v janovských obcích hrozil rozpad obce pro náboženské spory. To je vždy velmi choulostivé téma. Tolerance neznamená souhlas a někdy ani tolerance nestačí, aby se zabránilo úplnému rozpadu společenství. K tomu také v janovských obcích nakonec došlo. Autor listu vidí tuto hrozbu jako velmi reálnou, proto používá poměrně radikální vyjádření. Zároveň je z jeho listu cítit lítost a jakási bolestná hořkost – obec je ohrožena zevnitř, vládne nesoulad, rozchod: „byli z nás a už nejsou“, to je velmi bolestná zkušenost. Autor má strach i o ten zbytek těch, kteří zůstali.

Plynou z toho mj. dvě věci: názorové spory byly v církvi od samého začátku (nikdy neexistovala ona ideální církev začátků) a schisma kvůli názorům a postojům je velmi bolestivá věc a toto nebezpečí trvá dodnes. Autor utvrzuje své adresáty, že znají pravdu a mají Ducha sv. To je ovšem velmi složité, protože nepochybně si podobný nárok činila i druhá strana. Najít rovnováhu mezi věrností tradici a reakcí na vývoj (nutný) ve společnosti, v poznání, v myšlení a cítění lidí je obtížné. To je situace, kterou zažíváme v církvi i dnes – ono balancování mezi extrémy strnulého trvání na minulosti (která většinou nesahá dál než do 19. století) a bezmyšlenkovitého přizpůsobování se společenskému vývoji, nepodloženým teoriím, radikalismu apod. Proto je důležité zdravé společenství, které člověka udrží, v němž mají své místo pochybnosti i držení se tradice, změna i zakotvení. Duch Boží je duchem lásky, vzájemného respektu solidarity, sounáležitosti, neodsuzování, ale snahy o pochopení, tak jak ho reprezentuje i současný papež František. Je zvláštní kolika lidem vadí. Pravdu nikdo z nás nevlastní, takže není rozhodující, že v církvi (stejně jako ve společnosti) jsou různé názorové proudy, problémem však je, když si některý z nich dělá výlučný nárok a druhé napadá, pomlouvá a likviduje vybíravými i nevybíravými prostředky.  

Jan 1,1-18

Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a ten život byl světlem lidí. To světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila. Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Přišel jako svědek, aby svědčil o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. On sám nebyl tím světlem, měl jen svědčit o tom světle. Bylo světlo pravé, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo na svět. Na světě bylo a svět povstal skrze ně, ale svět ho nepoznal. Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali. Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno, kdo se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Jan o něm vydával svědectví a volal: "To je ten, o kterém jsem řekl: 'Ten, který přijde po mně, má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.'" Všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milost za milostí. Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda přišly skrze Ježíše Krista. Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Bůh, který spočívá v náručí Otcově, ten (o něm) podal zprávu.

I tento hymnus se již ve vánoční mešní liturgii četl, a to na Hod Boží vánoční ve dne. Ježíšovo světlo již svítí a svítí jasně, pokud ho chceme a můžeme přes vlastní zakalený zrak vidět. Mnozí dodnes považují toto světlo za nepravé, protože svítí jinak a jinde, než kde jsou světla lidské marnivosti a pýchy. Mluvíme dnes o světle na konci tunelu, které spojujeme s koncem války na Ukrajině, s novými technologiemi a pokrokem, ale že je i světlo naděje, světlo dobroty, světlo úsměvů, světlo obětavosti a nezištné lásky, tak úplně nevidíme. Ale ono je – Ježíšovo světlo osvěcuje každého člověka, i toho, kdo ho nezná, kdo v něj nevěří. A přesto může takový člověk právě Ježíšovo světlo šířit dál, protože žije jako člověk světla. Temnota nemůže světlo pohltit, nepodařilo se to před dvěma tisíci lety, nepodaří se to – přes veškerou snahu – ani dnes. To světlo svítí a hoří, Bůh neopouští tento svět, i když síly temnoty, když Boží světlo nemohou sfouknout či jinak udusit, tak nám podstrkují všelijaká světla nepravá, studená a neživotná.

Jan Křtitel byl svědkem světla, nikoliv zdrojem samotným – a toho si byl vědom. Je důležité si toho rozdílu všimnout i pro dnešní situaci. Naše role je podobná jako Janova: máme svědčit o světle, máme „sklem“, kterým ono prochází, aby mohlo dospět i tam, kde je dosud tma. A nemáme zdroj pravého světla zaměňovat s ničím jiným.

Na počátku bylo slovo i Slovo, Boží slovo/Slovo. Bůh se vyslovil svou láskou a stvořil svět, ale nejen ten hmotný, stvořil vše, a to skrze Slovo-Lásku, které věnuje svému stvoření, aby dosáhlo svého cíle – jednoty s ním. Toto Slovo od věčnosti do věčnosti působí v Božím stvoření a stalo se hmatatelným v čase v osobě Ježíšově, aby člověk měl jistotu, že jednota s Bohem není fikcí, ale skutečností reálnější než cokoliv jiného.

Dnešní svět je plný slov, ale jen málo z nich se zhmotňuje v pozitivní činy. Kéž taková naše slova nejsou!