Pondělí 31. 7. 2023 – 17. týden v mezidobí, památka sv. Ignáce z Loyoly
Ex 32,15-24.30-34
Mojžíš sestupoval s hory, v rukou dvě desky svědectví, desky psané po obou stranách, na jedné i na druhé straně. A ty desky byly dílo Boží, a to písmo bylo písmo Boží, vyryté na deskách. Tu Jozue slyšel, jak lid hlučí, a řekl Mojžíšovi: „V táboře je válečný ryk.“ Ale on odpověděl: „To nejsou zpěvy vítězů, to nejsou žalozpěvy poražených, já slyším zpěvy dvou sborů.“ Když se Mojžíš přiblížil k táboru a uviděl tele i tance, vzplanul hněvem, odhodil desky z rukou a pod tou horou je roztřískal. Potom vzal tele, které udělali, a spálil ho v ohni, rozemlel na prach, nasypal na vodu a dal pít synům Izraele. Árónovi Mojžíš řekl: „Co ti udělal tento lid, žes na něj uvalil tak veliký hřích?“ Árón odpověděl: „Ať můj pán neplane tolik hněvem! Ty víš, že tento lid je nakloněný ke zlému. Řekli mi: ‚Udělej nám Boha, který by šel před námi, neboť nevíme, co se stalo s tím Mojžíšem, s tím člověkem, který nás vyvedl z egyptské země.‘ Řekl jsem jim: ‚Kdo má zlato, ať se ho zbaví a donese mně!‘ Já jsem to hodil do ohně a vyšlo toto tele.“ Když nastal příští den, řekl Mojžíš lidu: „Dopustili jste se velikého hříchu. Nyní ale vystoupím k Hospodinu, snad ho usmířím za váš hřích.“ Mojžíš se vrátil k Hospodinu a řekl: „Ach, tento lid se dopustil velikého hříchu, udělali si ze zlata boha. Můžeš ještě smazat jejich hřích? Jestliže ne, vymaž mě ze své knihy, kterou píšeš!“ Hospodin řekl Mojžíšovi: „Toho, kdo hřešil proti mně, vymažu ze své knihy. Nyní však jdi a veď ten lid, kam jsem ti řekl. Hle, půjde před tebou můj anděl. A až přijde den trestu, potrestám je za jejich hřích!“
Mít hmatatelného boha je pokušením dodnes. To je bůh, jímž lze manipulovat. Lid neustál, že měl dlouho čekat, ztratil naději, a proto si hledal vlastní způsob řešení, boha svých představ. To, že se Mojžíš rozčílil, je pochopitelné. Ve svém rozhořčení zničil i Boží poselství, kvůli němuž strávil tak dlouhou dobu mimo tábor, kamenné desky, které byly svědectvím smlouvy mezi Hospodinem a vyvoleným lidem. Mojžíš nesl „hmotné“ svědectví, trvalou připomínku smlouvy a svědectví o vysvobození z otroctví, ale lid včele s Árónem si to už zařídil po svém. Árón se vymlouval stejně jako Adam, vinu nepřiznává a svádí ji na lid, ačkoliv se na vzniku zlatého telete aktivně podílel. Adamův hřích se tak nese dějinami dál.
Toto vyprávění je reakcí na rozdělení Izraele na Severní a Jižní říši, kde Severní říše – Izrael nemá k dispozici jeruzalémský chrám, nýbrž si zbudoval dvě svatyně na jihu a severu země, v Betelu a Danu, kde jako symboly Hospodina, resp. jako podnož jeho nohou (místo archy) byly sochy býčků. Nicméně býk byl symbolem boha Baala, kanaánského božstva hromu a blesku, zemědělského boha.
Mt 13,31-35
Ježíš předložil zástupům další podobenství: „Nebeské království je jako hořčičné zrno, které člověk vzal a zasel na svém poli. Je sice menší než všecka semena, ale když vyroste, je větší než ostatní zahradní rostliny a stane se z něho keř, takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích.“ Pověděl jim jiné podobenství: „Nebeské království je jako kvas, který vzala žena a zadělala ho do tří měřic mouky, až se všechno prokvasilo.“ To všechno mluvil Ježíš k zástupům v podobenstvích a bez podobenství k nim vůbec nemluvil. Tak se mělo naplnit, co řekl prorok: ‚Otevřu ústa v podobenstvích, vypovím, co bylo skryté od založení světa.‘
Ve 13. kapitole Matoušova evangelia je shromážděno více podobenství o království nebeském (tvoří jednu z pěti Ježíšových řečí, zakončených stereotypním „když Ježíš skončil tato slova…“). Mnoho z nich je inspirováno přírodní či zemědělskou tematikou. Boží království není na první pohled velkolepou skutečností, nádherným a mocným královstvím, nýbrž je v zárodku něčím nepatrným, co však pozvolna vyroste do obrovských rozměrů. Bůh člověka nepřeválcovává svou velikostí, nýbrž nechává postupně prostupovat svou mocí lidskou realitu. Nemusíme si dělat starost o výsledky své činnosti, pokud jí pokorně pracujeme na založení Božího království tady na zemi. Žádná dobrá snaha se neztratí, dobro nakonec přeroste všechno zlo.
Sv. Ignác z Loyoly byl příkladem takovéhoto působení. Začal s málem, malou skupinou, prosazoval své poznání Boha a cesty k němu prací s jednotlivci (i přes odpor církevní vrchnosti a výslechy inkvizice), což nakonec vedlo k velkým výsledkům a jeho cesta, založená na rozumu, emocích, vůli, introspekci a zbožnosti, lásce k Bohu, funguje dodnes. Jeho Duchovní cvičení nejsou zbožným rozjímáním nýbrž praktickým návodem, jak najít vlastní cestu k Bohu a pochopit své jedinečné povolání.
