Sobota 31. 8. 2024 – 21. týden v mezidobí
1 Kor 1,26-31
Jen se podívejte, bratři, komu se u vás dostalo povolání! Není tu mnoho moudrých (lidí) podle lidských měřítek, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených. A přece: ty, které svět pokládá za pošetilé, vyvolil si Bůh, aby zahanbil moudré, a ty, kteří jsou ve světě bezmocní, vyvolil si Bůh, aby zahanbil mocné, a ty, které svět má za neurozené a méněcenné, dokonce i ty, kteří nejsou vůbec nic, vyvolil si Bůh, aby zlomil moc těch, kteří jsou „něco“, aby se žádný smrtelník nemohl před Bohem vynášet. A od něho pochází to, že jste spojeni s Kristem Ježíšem. Jeho nám Bůh poslal jako (dárce) moudrosti, spravedlnosti, posvěcení a vykoupení. Tak se splnilo, co je v Písmu: `Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu.'
Ve prospěch Boží moudrosti argumentuje Pavel i poukazem na složení obce. To skutečně neodpovídalo kritériím tehdejší společnosti na dobré a úctu budící společenství. Nám Pavlova slova prozrazují i to, jak byly prvotní obce sociálně stratifikovány. Většinu obce tvořili lidé společensky zcela nedůležití, chudí, nevzdělaní, neurození, živící se prací svých rukou, ba dokonce otroci i lidé téměř na dně společenského žebříčku. Nicméně v obci byli i lidé s určitým postavením a společenskou prestiží, což bylo velmi důležité, protože oni poskytovali obci zázemí, možnost se setkávat a slavit večeři Páně. Bohatství a společenské postavení mohou být velkým darem pro obec, když jsou ve prospěch obce využívány. Samy o sobě nečiní člověka ani horším ani lepším stejně jako nemajetnost a obyčejnost života. Záleží na tom, jak člověk dokáže s tím, co mu bylo dáno, zacházet. Nejsme tu sami pro sebe, jsme tu pro druhé. Teprve tím jsme i sami pro sebe a obstojíme před Bohem.
Mt 25,14-30
Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství: „Jeden člověk se chystal na cesty: zavolal si služebníky a svěřil jim svůj majetek. Jednomu dal pět hřiven, druhému dvě a třetímu jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval. Ten, který dostal pět hřiven, hned šel, (podnikavě) jich využil a vyzískal pět dalších. Stejně i ten, který dostal dvě, vyzískal dvě další. Ale ten, který dostal jednu, šel, vykopal v zemi (jámu) a peníze svého pána ukryl. Po delší době se pán těch služebníků vrátil a dal se s nimi do účtování. Přistoupil ten, který dostal pět hřiven, přinesl s sebou pět dalších a řekl: ‚Pane, pět hřiven jsi mi svěřil, hle – dalších pět jsem vydělal.' Pán mu řekl: ‚Správně, služebníku dobrý a věrný. Málo jsi spravoval věrně, mnoho ti svěřím. Pojď se radovat se svým pánem.‘ Přistoupil i ten, který dostal dvě hřivny, a řekl: ‚Pane, dvě hřivny jsi mi svěřil, hle – další dvě jsem vydělal.‘ Pán mu řekl: ‚Správně, služebníku dobrý a věrný. Málo jsi spravoval věrně, mnoho ti svěřím. Pojď se radovat se svým pánem.‘ Přistoupil pak i ten, který dostal jednu hřivnu, a řekl: ‚Pane, vím, že jsi tvrdý člověk; sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal: Měl jsem strach, a proto jsem šel a tvou hřivnu ukryl v zemi. Tady máš, co ti patří.‘ Pán mu odpověděl: ‚Služebníku špatný a líný! Věděl jsi, že sklízím, kde jsem nesel, a sbírám, kde jsem nerozsypal? Měl jsi tedy moje peníze uložit u směnárníků a já bych si při návratu vyzvedl i s úrokem, co je moje. Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven. Neboť každému, kdo má, bude dáno a bude mít nadbytek. Kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má. A tohoto služebníka, který není k ničemu, hoďte ven do temnot. Tam bude pláč a skřípění zubů.‘“
Další z Matoušových podobenství o připravenosti a schopnosti jednat. I tohle podobenství má svá úskalí, protože rozmnožit majetek, jak se to podařilo těm prvním dvěma, historicky nešlo poctivou cestou, nato to byly hodně velké peníze. Nejpoctivější z hlediska finančního jednání byl ve skutečnosti asi ten, kdo hřivnu zakopal a pak vrátil. Ale ten dopadl nejhůř. Podobenství reflektuje majetkové zvyklosti tehdejší doby, ale jeho poselství je přece jen jinde. Svěřený úkol je jakýmsi testem loajality vůči pánovi, testem vztahu k němu. Ježíš užíval provokativní podobenství (viz Lukášovo podobenství o nepoctivém správci), aby lidem názorně ukázal, co má na mysli.
Onen boháč nesymbolizuje Ježíše ani Boha, vždyť je charakterizován jako člověk tvrdý a v zásadě nespravedlivý. Jde však o aktivní věrnost vůči pánovi a zodpovědnost za svěřený úkol. Ten služebník, který hřivnu zakopal, se své zodpovědnosti vzdal a staral se jen sám o sebe. Do země by byl mohl zakopat hřivnu i ten pán sám, nebo ji uložit do banky. Očekával tedy evidentně od toho služebníka, že bude iniciativní a něco podnikne, že mu bude záležet na pánově prospěchu. Proto je poslední služebník charakterizován jako špatný a líný. Ze svého zodpovědného jednání vůči pánovi mají nakonec prospěch ti dva iniciativní služebníci – jsou pozváni do radosti svého pána, tedy do plnosti života, do podílu na životě pána. A je jim svěřeno ještě mnohem víc.
To, co nám bylo svěřeno (a je lhostejné, kolik toho je), je nám svěřeno pro růst nás samých i druhých a tím i pro prospěch celé společnosti i církve. Důležité je jen to, abychom se sebou opravdu něco dělali, nikoliv se starat o množství či velikost svých talentů. Za své dary máme zodpovědnost, protože nejsou jen pro nás. Jsou zároveň úkolem, který má přinášet prospěch i ostatním. Z toho pak máme užitek i my sami. Čím víc dáváme, tím víc dostáváme, byť to může spočívat v něčem úplně jiném než v hmotných věcech.
