Středa 4. 1. 2023 – doba vánoční

1 Jan 3,7-10

Milé děti, od nikoho se nenechte svést. Kdo žije spravedlivě, je spravedlivý, jako i Bůh je spravedlivý. Kdo se dopouští hříchu, je z ďábla, protože ďábel hřeší od začátku. Boží Syn přišel proto, aby ďáblově činnosti udělal konec. Žádný, kdo se narodil z Boha, nedopouští se hříchu, neboť v něm zůstává Boží životní síla; nemůže páchat hříchy, protože se narodil z Boha. Podle toho se rozeznají děti Boží a děti ďáblovy: kdo nežije spravedlivě, není z Boha; ani ten, kdo nemiluje svého bratra.

Slova z Prvního listu Janova znějí hodně tvrdě. A zvláštně, protože na jiném místě autor zdůrazňuje, že když neuznáme, že hřešíme, děláme z Ježíše lháře, tedy, že jsme všichni hříšníky, kteří potřebují Boží smilování. A tady se říká, že kdo hřeší, je dítětem ďáblovým. Autor ovšem nemá na mysli běžná lidská selhání, špatné jednání v každodenním životě, nýbrž má na mysli zásadní rozhodnutí proti Bohu, odpad, zřeknutí se pravé víry. Jde o zásadní protiklad spojení s dobrem-Bohem, nebo zlem-ďáblem. Obec prožívala velmi obtížnou situaci rozkolu, který se týkal primárně otázek víry a kvůli tomu i vzájemných vztahů. Je hrozné, když názorové rozpory končí ve vzájemné nenávisti. To pak ani jedna strana není z Boha. Rozhodujícím kritériem mezi zlem a dobrem je láska – kdo miluje, nemůže stát na straně zla.

Jan 1,35-42

Druhý den Jan stál se dvěma ze svých učedníků. Pohlédl na Ježíše, jak jde kolem, a řekl: "Hle, beránek Boží!" Ti dva učedníci slyšeli, co říká, a šli za Ježíšem. Ježíš se obrátil a viděl, že jdou za ním. Zeptal se jich: "Co byste chtěli?" Odpověděli mu: "Rabbi" - to přeloženo znamená Mistře - "kde bydlíš?" Řekl jim: "Pojďte a uvidíte!" Šli tedy, viděli, kde bydlí, a ten den zůstali u něho; bylo kolem čtyř hodin odpoledne. Jeden z těch dvou učedníků, kteří to od Jana slyšeli a šli za ním, byl Ondřej, bratr Šimona Petra. Ten nejdříve nalezl svého bratra Šimona, řekl mu: "Našli jsme Mesiáše!" –  to přeloženo znamená Kristus – a přivedl ho k Ježíšovi. Ježíš na něj pohlédl a řekl: "Ty jsi Šimon, syn Janův. Budeš se jmenovat Kéfas," to je v překladu Petr (Skála).

Janovo evangelium podává trochu jiný obraz povolání prvních učedníků, protože tím prvním není Petr, nýbrž dva učedníci, z nichž jedním je Ondřej, Šimonův bratr. On teprve následně přivede Šimona-Petra za Ježíšem. Ježíš se pohybuje v prostředí, v němž působí velmi úspěšně Jan Křtitel. Ten však svou úspěšnou činnost nepoužívá pro budování své slávy, nýbrž odkazuje dál. Nebojuje o sympatie učedníků, nežárlí na Ježíše, když ho jeho učedníci opustí a jdou za ním. Jan je pravým služebníkem pravdy.

Ježíš Ondřeje a toho druhého Janova učedníka (nejspíš Filipa) pozve k sobě, aby viděli, aby s ním měli společenství. Nabídne jim kus sebe, kus své intimity, svého domova. Na prvním místě nabízí sebe, nepoučuje, nevymezuje se, ale zve „Pojďte a uvidíte“.  A oni u něho zůstanou, zdá se, dost dlouho. Ježíš byl jistě i jako člověk velmi přitažlivý a zajímavý, charismatický, určitě s ním nebyla nuda. To je zřejmé i z toho, že Ondřej okamžitě běží za svým bratrem, aby se s ním podělil o své nadšení z Ježíše. Toho to také nenechá chladným a jde se přesvědčit. Ježíš v něm odhaluje kvality, o kterých možná ani on sám neví, a dává mu nové jméno Kéfas-Petr-Skála. To jméno vyjadřuje i roli, kterou má Šimon později sehrát.

S Ježíšem není nuda ani dnes, když si ho člověk pořádně všimne, když ho navštíví tam, kde bydlí, u něho doma, a to je v textech Písma, v kostele, ale také v druhých lidech i v přírodě …. „Mistře, kde bydlíš?“ To by měla být i naše otázka, doplněná prosbou, abychom mohli přijít k němu domů. Jistě nás pozve „Pojď a uvidíš“. A kdy už k němu vejdeme, máme jako učedníci zůstat u něho, nespěchat hned pryč.  Určitě se dozvíme něco, co i nás vyburcuje se o to podělit s dalšími.

Je užitečné si všimnout Ježíšovy výzvy a reakce učedníků: „Pojďte a uvidíte!“ a ten den u něho zůstali. Oni přijali výzvu ke kontemplaci, k nahlížení pod povrch, k zírání a nazírání. A dali si na čas – zůstali celý den. Pak teprve šli a zvěstovali své poznání druhým. Myslíme si, že na kontemplaci, tedy zastavení a „zírání“ nemáme čas. Ale jak potom můžeme hlásat evangelium, k čemuž jsme všichni jako Ježíšovi učedníci zavázáni?